MOTTO: Svatá prostoto! Když jste nikdy nebyl u dvora, pane, nepoznal jste dobrý mravy. A když jste nepoznal dobrý mravy, jste nemrava a to není dobrý: nemrava je hříšník a hříšník je zatracen. Je to s vámi na pováženou, pane.
W. Shakespeare, Jak se Vám líbí

V. Význam soudní judikatury při definování a uplatňování institutů "dobré mravy" a "poctivý obchodní styk"

V.1. Poznámka o soudcovské tvorbě práva

Jak jsem již nastínil výše, považuji úlohu soudce v aplikaci zde řešených institutů za jednu z nejdůležitějších. Teprve soud může pro konkrétní případ rozhodnout, co je těmito pojmy možno rozumět a co nikoliv(129) . Tím je vlastně mlčky připuštěna možnost, aby soudce svými rozhodnutími fakticky "dotvářel" (nikoliv však tvořil, vyjma rozhodnutí Ústavní soudu ČR) obsah právních norem. Současná (a také předválečná) judikatura tak svým způsobem plní roli římské intepretatio(130) . Jistě plyne z povahy věci, že soud nemůže být pouhopouhým automatickým strojem na subsumaci jednání pod právní normy(131) . Stejně tak je ovšem nutno podotknout, že volné uvážení, kterého se soudci dostává, není synonymem pro zvůli. Je tedy otázkou, jaké budou hranice této činnosti.

Soudce by v našem pojetí měl být institucionalizovanou autoritou, jejímž úkolem je v případě narušení existujícího společenského řádu rozhodnout a obnovit rovnovážný stav(132) . Jest pak tedy předpokladem toho jeho vysoká odborná a morální úroveň. Stejně tak je ovšem jisté, že nerozhoduje neovlivňován společností a jejím momentálním stavem. Je však žádoucí, aby se to nedělo v nebývalé míře. Není např. možno tvrdit, že "soudce musí veškeré kulturní normy ohodnotit tzv. ideálem dokonalého soužití lidí ve společnosti (nebo ideálem člověka a národa)"(133) . Prvotně není možné vyžadovat na soudci ohodnocování veškerých kulturních norem. Není to jistě v jeho silách a možnostech a takovýto přístup by byl nežádoucí. Důsledkem by byl přílišný zásah státní autority do mimoprávních oblastí. Za druhé není vždy jednoznačný pojem "ideál člověka a národa". Jistě, člověk je mírou veškerých soudcových závěrů, s národem je to však trochu komplikovanější. Není možné neosobním pojmem měřit správnost a nesprávnost lidského jednání.

Jestliže tedy připustíme soudcovu roli při vysvětlování v právní normě použitých neurčitých výrazů, pak nenacházím jediný pádný důkaz pro tvrzení, že v našem právním řádu neexistuje soudcovská tvorba práva. Tuto "novou" myšlenku ostatně již před lety formuloval ve své stati Viktor Knapp(134) . Ten také tamtéž poukazuje, že se soudcovská tvorba práva v naší oblasti neuskutečňuje de iure, nýbrž de facto. Jinými slovy je třeba připustit, že ačkoliv ztuhlá právní dogmatika tento výklad nepřipouští, je tomu v praxi soudů prostě tak. (V intencích právního purismu a historického vývoje se opačný názor dá jistě pochopit.)

Vrátil bych se však k požadavku obecnosti, jako jednomu ze základních atributů právní normy. Vyžaduje se, aby právní norma byla obecně závazná jak do předmětu úpravy, tak směrem ke svým adresátům(135) . Stejně tak se vychází z toho, že rozhodnutí soudu tento atribut nikdy míti nemůže a to vzhledem k tomu, že působí inter partes. Vycházejíce z našich zeměpisných šířek a z naší právní teorie, pak je to jistě pravda. Pakliže však obzory své rozšíříme zjistíme, že tomu tak úplně není. Především nutno říci, že existují společenství, kde neexistuje psané právo a kde vlastně neexistuje nějakým způsobem institucionalizovaná autorita (existuje však někdo, kdo má důležité, ne-li hlavní slovo). V takových, převážně kmenových společenstvích, hraje roli právního řádu soubor kazuistických rozhodnutí, která nejsou sepsána, o jejichž známosti však není pochyb. Tak mohou strany sporu očekávat, že proti nim bude postupováno podle jednoho ze známých případů (a s takovým postupem pak souhlasí). Ty však nemají, a ani, vzhledem k situaci v okamžiku svého vzniku nemohou, vykazovat míru obecnosti. Přesto jsou v té které komunitě považovány za zákon. Hovoří se o požadavku jejich univerzální použitelnosti(136) .

Při troše nadsázky můžeme dojít k závěru, že existence psaného práva (lex scripta) nevylučuje přímou účinnost precedentů. Není totiž ničím novým, že ačkoliv známe přesná ustanovení právní normy, výsledné soudní rozhodnutí s ní není v úplném souladu. Právní praktici pak u soudní stolice poukazují na obdobná rozhodnutí jiných soudů. Tím vlastně de facto dochází k tomu, že je platnost rozhodnutí, vydaných inter partes, povyšována na téměř obecně závazná interpretační pravidla. Jest pak tímto postupem možno řešit rozdíl mezí tím co je v zákoně a co ve skutečnosti v životě platí.

Shrnout tedy možno tak, že teprve soudce může rozplést problém rozporu určité činnosti s dobrými mravy resp. poctivým obchodním stykem. Předpokladem je jeho kulturní vyspělost, která však není bezmezná a je ohraničena přinejmenším základními zásadami právními. Jest tak vlastně odrazem situace ve společnosti, kdy to je právě on, kdo musí do slov promítnout často málo precizované lidské úsudky. Není a nemůže však být odtržen od reality a jistě musí přihlížet k reálně existujícímu veřejnému mínění. Nesmí se však dostat do jeho vleku, a stát se tedy jen jeho vykonavatelem. Vždy je vázán a omezen zákonem, neznamená to však stát se pouze "automatem" na podřazování pod zákonná ustanovení. Měl by v přiměřené míře také (v zájmu právní jistoty) přihlížet k relevantní judikatuře a to vždy s přihlédnutím k momentálním sociálně-politickým podmínkám(137) .

V.1.a. Rozdílná role soudu při přímé aplikaci "dobrých mravů" a "poctivého obchodního styku"

Výše jsem nastínil nutnou vyšší míru obecnosti při výkladu "dobrých mravů". Tu musí dodržovat především soud, který má v určité věci rozhodovat. V tomto bodě také tkví jeden z rozdílů přístupu soudů při aplikaci obou institutů.

Zatímco při aplikaci "dobrých mravů" se soud víceméně pohybuje neustále ve vodách abstraktnějších pojmů, kdy jejich přesná specifikace není jistě namístě, při užití "poctivého obchodního styku" tomu tak úplně není. Zde by soud měl, vzhledem k avízované profesionalitě podnikatelů a předpokladu jejich znalosti pravidel korektního podnikání, přistoupit k vyšší míře specifikace toho, co je za pravidla poctivého obchodního styku možné považovat a co nikoliv. Výsledkem by měla být jednotnější kasuistika možných případů chování rozporného s poctivým obchodním stykem.

V.2. Období první republiky

Každý kdo nahlédne do sbírek rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky zjistí, že tehdejší soudy nebraly svou roli na lehkou váhu. Existuje celá řada rozhodnutí, jejichž nadčasovost je zřejmá a dodnes je možno jich užíti. Nemělo by však valného smyslu vytvářet zde nějaký jejich seznam a to hned z několika důvodů:
a) pokoušel jsem se je zařadit do samotného textu a jejich opakování zde by bylo nadbytečné
b) existuje literatura, která si za jeden ze svých cílů vytkla vytvořit ucelený soubor relevantní judikatury(138) a na tu v tomto směru odkazuji.

V.3. Poválečná judikatura

Ač také zde platí, co uvedeno bylo výše, pozastavil bych se u jednoho problému, z kterého je patrný častý nesoulad zákona a judikatury. Jedná se o problematiku smluvní pokuty, přiměřenosti a nepřiměřenosti úroku z prodlení a vzájemných vztahů a rozdílů mezi smluvní pokutou a úrokem z prodlení. Tento případ je již delší dobu řešen soudy a nutno podotknouti, že nikoliv jednotně (v neprospěch právní jistoty). (Jde svým způsobem vlastně o prastarý jev zvaný lichva, který byl a je právem řešen téměř od nepaměti).

Odlišné soudy totiž obdobné řeší rozdílně. Zatímco je na jedné straně uznáváno, že nepřiměřená výše úroku z prodlení je důvodem pro postup dle § 39 Obč.z., na straně druhé je totéž shledáváno z hlediska podnikatele za korektní. Argumentace je dvojí:

a) řešení ve prospěch rozporu
- KS v Hradci Králové judikoval v rozhodnutí 15 Co 126/94; "Smluvní pokuta ve výši 10 000,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení se splácením dluhu, jež byla sjednána mezi účastníky smlouvy o půjčce peněz ve výši 30 000,- Kč je právním úkonem, který je v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč.z.)"(139) . Důvodem byla nepřiměřenost výše smluvní pokuty a výše půjčky.
- KS v Ostravě rozhodl v rozh. 12 Co 740/95, že "sjednání 100% úroku za jeden rok prodlení při půjčce peněz dle § 657 obč.z. je v této části neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst.1, § 39 obč.z.).(140)
- KS v Českých Budějovicích ve svém rozhodnutí ze dne 13. 3. 1997 argumentoval pro totéž, avšak z jiného pohledu. Tvrdí, že: "Smluvní pokuta dle § 544 obč.z. musí být zjistitelná ke dni porušení jako konkrétní jednorázová částka ... forma 2% úroku z dlužné částky za každý den prodlení odporuje § 544 a je z důvodu ust. § 39 obč.z. neplatná". Dále tvrdí, že smluvní pokuta stanovená procentem z dlužné částky formou úroků za každý den prodlení, obchází § 517 odst.2 obč.z..

b) řešení ve prospěch jednání, které je z hlediska § 39 obč.z. v pořádku
- VS v Praze v rozhodnutí 4 Cmo 411/95 praví: "Samotná výše sjednané smluvní pokuty není důvodem pro odepření právní ochrany dle § 265 obch.z."
- tentýž judikoval v rozhodnutí 7 Cmdo 13/94, že "sjednaný úrok z prodlení ve výši 1% denně z dlužné částky není v rozporu ze zásadami poctivého obchodního styku a jeho výše není důvodem pro odepření právní ochrany"
- a tentýž v rozhodnutí 7 Cmdo 35/94 tvrdí, že "obchodní zákoník vychází z předpokladu odborné zdatnosti podnikatele a profesionální úrovně znalostí jeho pracovníků, takže i případné přehlédnutí smluvního ustanovení je nutno přičíst k tíži toho, v jehož neprospěch bylo ujednáno(141) "

Prvotně je třeba si uvědomit, že úrok z prodlení není totéž, co smluvní pokuta. Jestliže by se jednalo o úrok z prodlení podle § 517 odst.2 obč.z. pak je jakákoliv jiná jeho výše než dvojnásobek diskontní sazby ČNR (dle ust. §1 nařízení vlády 142/1994 Sb.) skutečně v rozporu se zákonem a jako taková je z důvodu § 39 obč.z. neplatná. V praxi se však stává, že smluvní strany si sjednají smluvní pokutu (dle ust. § 544 obč.z.), ale označí jí obdobným pojmem jako je úrok z prodlení. Pak záleží jen na interpretaci té které smlouvy, oč vlastně jde. Jde-li skutečně o smluvní pokutu, pak její výše záleží jen a jen na smluvních stranách. Soud má potom dle ust. § 301 obch.z. moderační právo výše dohodnuté smluvní pokuty (jen jde-li o smluvní vztah spadající pod úpravu obchodního zákoníku).

V této souvislosti není příliš pochopitelná výše citovaná argumentace KS v Českých Budějovicích. Ustanovení § 544 v odst.2 uvádí, že v ujednání o smluvní pokutě musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Nikde tak není dáno, jak uvádí soud, že smluvní pokuta musí být zjistitelná jako konkrétní jednorázová částka. Procentuální určení výše smluvní pokuty je plně postačujícím způsobem určení její konkrétní výše. Proto mám o korektnosti a použitelnosti cit. rozhodnutí velké pochybnosti.

Závěrem snad možno konstatovat (s ohledem na relevantní právní stav):
- jde-li skutečně o úrok z prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části, pak pro oblast obchodního práva platí § 369 obch.z., resp. § 502 obch.z., tedy není-li výše úroku stanovena smlouvou, je o 1% vyšší, než činí obvyklá úroková sazba, kterou poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy
- pro občanskoprávní vztahy platí pro úrok z prodlení § 517 odst. 2 obč.z., resp. § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a určení jiné výše je pro rozpor s ust. § 39 obč.z. neplatné (nikoliv však pro rozpor s dobrými mravy, nýbrž pro rozpor se zákonem)
- jde-li však o smluvní pokutu ve smyslu § 544 obč.z. (ať již pojmově označenou jakkoliv), pak existuje smluvní svoboda a platí presumpce určité profesionality smluvních stran podnikatelů a výše dohodnuté smluvní pokuty není důvodem pro postup dle § 265 obch.z.; je však možností soudu, aby takovouto nepřiměřenou smluvní pokutu v souladu s ust. § 301 obch.z. snížil
- zároveň je ale třeba dodat, že také smluvní svoboda a profesionalita podnikatelů má své meze; je tak třeba vždy zvážit konkrétní podmínky vzniku smluvního ujednání (postavení stran, výše zajišťované pohledávky, velikost hrozící újmy v případě porušení závazku, úsilí vynaložené při plnění a protiplnění atp.) a podle toho zvážit, zda přeci jen není aplikovatelný postup dle ust. § 265 obch.z.(142) .

Je tak tedy možno dát ve větší míře za pravdu závěrům Nejvyššího soudu. Ostatně jeho rozhodnutí jsou rozhodnutí nejvyšší instance a soudy nižšího stupně by k jeho závěrům měly (skutečně měly?) přihlížet. V důsledku poslední novely Obchodního zákoníku je nutné si uvědomit, že se k 1.1.2001 situace v rovině určování úroků z prodlení markantně změnila. Podle novelizované úpravy § 369 odst.1 obch.zák. se v současné době výše úroku z prodlení určuje primárně smluvně a není-li smluvního ujednání, užijí se předpisy práva občanského, tedy výše úroku se určí podle § 1 nařízení vlády 142/1994 Sb. Jak je vidno, předchozí duplicitní úprava byla pro soukromé právo tímto sjednocena.

JUDr. Bohumil Havel je asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.
Článek byl v původní verzi v tištěné podobě publikován v časopise Právník č. 1/2000 na straně 37.