§ 708 a násl. obchodního zákoníku.

1. Charakteristika a použití

Účelem smlouvy o běžném účtu je umožnit majiteli používat prostředky na jeho běžném účtu v bezhotovostním platebním styku. Na druhé straně banka dostává od majitele účtu k dispozici peněžní prostředky, které může používat při své podnikatelské činnosti. Zároveň musí včas a řádně plnit platební příkazy majitele účtu a k tomu musí mít stále dostatek likvidních prostředků. Proto je úrok „v praxi nižší než úrok z peněžních prostředků na vkladovém účtu, u nichž má banka … jistotu, že je může používat po určitý čas.“1

Od přijetí obchodního zákoníku uplynula už nějaká doba, přesto je nutné zdůraznit, že smlouvy o běžných účtech (i smlouvy o vkladových účtech) uzavřené před 1.1. 1992 se řídí obchodním zákoníkem, nikoli dosavadními předpisy jako platí zásadně u ostatních smluv.

2. Obligatorní a fakultativní části smlouvy, kontokorent

Aby byla smlouva o běžném účtu platná, musí obsahovat pět podstatných částí, a to závazek banky zřídit od určité doby pro majitele účet, který musí být v určité měně, dále musí obsahovat závazek banky přijímat na zřízený účet vklady a platby a nakonec závazek banky uskutečňovat ze zřízeného účtu výplaty a platby. Pokud smlouva splňuje tyto náležitosti je lhostejné, jak bude účet nazván, jestli jako běžný či sporožirový, jak bývá v praxi často zvykem. I judikatura potvrdila, že sporožirový účet je druhem účtu běžného.

Jako každá smlouva musí i tato přesně určit smluvní strany, zákon v § 709 odst. 1 stanoví, jakým způsobem musí banka majitele účtu označit. To je „důležité z hlediska ochrany majitele, aby jeho majetek spočívající v zůstatku účtu nebyl zneužit, jakož i z hlediska ochrany banky, aby se vyvarovala důsledku zneužití v podobě povinnosti k náhradě způsobené škody.“2 Cílem je také zabránit existenci anonymních účtů, které slouží převážně k praní špinavých peněz. Přestože je toto ustanovení dispozitivní, bance vyplývá povinnost identifikace ze zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů. Banka je povinna vždy identifikovat účastníky, pokud se jedná o uzavření smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu, nebo jestliže je při něm klient zastoupen jinou osobou na základě plné moci. Banka nesmí uzavřít smlouvu, pokud se účastníci odmítnou podrobit identifikaci. Tímto se stávají náležitosti identifikace obligatorní. V rámci usnadnění orientace v právní úpravě se domnívám, že by bylo jednodušší a vhodnější, aby zákonodárce zařadil toto ustanovení do výčtu kogentních ustanovení obchodního zákoníku.

Zákon stanoví demonstrativní výčet fakultativních částí, které obsahují „tzv. základní podmínky služeb, které přinesla bankovní praxe“3 a jejichž úprava má odstranit možné spory mezi bankou a klientem způsobené tím, že určitá skutečnost není ve smlouvě upravena. Tyto náležitosti mohou být také předmětem všeobecných obchodních podmínek. Smlouva o běžném účtu by měla obsahovat také osoby oprávněné nakládat s  peněžními prostředky na  účtu a způsob nakládání s nimi. To znamená, jakým způsobem dávají bance příkazy a v jaké formě a pod. Dále by měla smlouva zahrnovat buď konkrétní výši nebo způsob stanovení výše úrokové sazby, který musí vycházet „z objektivně zjistitelných skutečností, z objektivního kritéria, popř. kritérií tak, aby v rozhodné době mohla určit, jaký věcný obsah dané ustanovení má, jak kterákoli ze smluvních stran, tak i třetí osoba.“4 Těmito objektivními hledisky mohou být např. sazba vyhlašovaná ČNB, referenční sazby ČNB, sazba peněžního trhu apod., aby banka neurčovala, popřípadě neměnila jednostranně úrokové sazby podle svého uvážení bez ohledu na cokoli. Pokud toto smlouva nestanoví, neznamená to ještě, že nebudou placeny úroky vůbec. Aby se tak dělo, musela by smlouva obsahovat ujednání, že úroky nebudou placeny, jinak se platí ve výši obvyklé. Důležité je, aby se smlouva zmiňovala také o období splatnosti úroků, které banka platí ze  zůstatku peněžních prostředků na účtu jeho majiteli.

Ve vazbě na zákon o platebním styku musí banka oznamovat majiteli účtu přijaté vklady a platby, provedené výplaty a platby a výši zůstatku peněžních prostředků na účtu, a tudíž je prospěšné upravit ve smlouvě lhůty a formu tohoto oznámení. Nakonec by měla smlouva o běžném účtu obsahovat ještě výši (například odkazem na sazebník banky) nebo způsob stanovení výše úplaty a  způsob, jakým tuto úplatu majitel účtu bance zaplatí, popřípadě ujednání, že úplata nebude bankou požadována. Pokud není výše úplaty ani způsob jejího stanovení sjednán, platí se úplata obvyklá. Úplata by měla vycházet „z průměru režijních nákladů na činnost banky při vedení účtu a poskytování jednotlivých druhů služeb s účtem spojených.“5 Většinou si banka ve smlouvě zajistí zaplacení své úplaty formou započtení na prostředky uložené na účtu.

Smlouva o běžném účtu má konsensuální povahu, znamená to, že smlouva nevzniká složením peněz na účet, ale sepsáním smlouvy, čímž se liší od vkladové smlouvy z občanského zákoníku, která je smlouvou reálnou.

Pro tuto smlouvu je stanovena písemná forma. Pokud by nebyla dodržena, byla by konkrétní smlouva absolutně neplatná. Smlouva o běžném účtu je zásadně dispozitivní až na výjimky, kterým se budu věnovat u jednotlivých ustanovení.

Banka má povinnost provádět transakce na běžném účtu, jen pokud je na něm dostatek peněžních prostředků. Lze sjednat tzv. kontokorent, který je vlastně kombinací smlouvy o běžném účtu s úvěrovým účtem. Banky však ve většině případů sjednají smlouvu o běžném účtu a zároveň smlouvu o úvěru nazvanou například účet přečerpání (ČSOB, a.s.). Kontokorent stanoví povinnost banky provést i platby, pro které není momentálně na účtu dostatečné množství prostředků. Takovouto úpravu obsahují hlavně účty, jejichž cílovou skupinou jsou studenti. V případě, že by smlouva neupravovala práva a povinnosti stran, budou se řídit úpravou smlouvy o úvěru.

3. Nakládání s účtem

Nakládáním s účtem se rozumí jeho zřízení, jakákoli změna (včetně výše úroků, nákladů na vedení účtu a podpisových vzorů) a ukončení vedení účtu, k čemuž je oprávněn majitel účtu. Podle kogentního ustanovení § 709 odst. 3 obch. zák. může s účtem nakládat i jiná osoba než majitel účtu, která k tomu musí být zmocněna na základě zvláštní plné moci udělené majitelem účtu. Podpisy na udělené plné moci musí být úředně ověřeny, nebo musí být tato plná moc udělena před bankou, tedy jejím pověřeným pracovníkem. Původně, tj. před novelou zák. č. 554/2004 Sb., bylo nutné podpisy na plné moci notářsky ověřovat. Ačkoli tato forma plné moci měla dle některých zdrojů „chránit majitele účtu (ale i banku) před vysokým rizikem zneužití běžné plné moci,“6 bylo toto ustanovení terčem kritiky odborné veřejnosti. Některé zdroje7 dlouho upozorňovali na skutečnost, že by stačilo jen ověření podpisů na plné moci, což zákonodárce novelou zák. č. 554/2004 Sb. změnil.

Majitelem účtu může být jak fyzická, tak právnická osoba, bez ohledu na to, jestli je nebo není podnikatelem. U osobních účtů může s účtem nakládat jeho majitel, popřípadě zákonný zástupce nezletilého nebo způsobilosti omezeného majitele. U podnikatelských účtů je osobou oprávněnou k nakládání s účtem vždy statutární orgán (popřípadě likvidátor nebo správce konkurzní podstaty a prokurista, pokud se jedná o provoz podniku) a další osoby zase na základě plné moci ve formě notářského zápisu.

V případě, že je účet zřízen pro více osob, stávají se spolumajiteli tohoto účtu a každá z nich má postavení majitele účtu. Jsou oprávněni nakládat s ním společně, pokud se nedohodnou, že s ním bude nakládat jeden nebo více z nich. Zákon v § 709 odst. 4 presumuje, že podíl na zůstatku peněžních prostředků je u všech spolumajitelů stejný. Toto ustanovení je dispozitivní a „nic nebrání tomu, aby ve smlouvě s bankou bylo dohodnuto něco jiného, tedy jak to, že s účtem mohou nakládat např. společně dva z více spolumajitelů, nebo tak, že s účtem může nakládat každý z majitelů.“8 Některé banky však odmítají zřídit účet pro sdružení založené podle občanského zákoníku.

4. Nakládání s peněžními prostředky na účtu

Nakládat s peněžními prostředky mohou naproti tomu osoby, které jsou uvedené v podpisových vzorech předaných bance majitelem účtu nebo ve smlouvě samotné (jako například disponování s platební kartou). Poslední novelou bylo do textu ustanovení § 710 odst. 2 obch. zák. doplněno, že podpisové vzory musí mít náležitosti plné moci. Jediným, kdo je dále oprávněn nakládat s prostředky na účtu je banka na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě občanského soudního řádu v případě výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky. Vrchní soud v Praze potvrdil, že „peněžní ústav není oprávněn provést platbu z běžného účtu na žádost třetí osoby bez pokynu nebo souhlasu majitele účtu s výjimkou případů výslovně stanovených zákonem.“9 K dispozici s peněžními prostředky se nepřipouští běžná plná moc. To by bylo možné jen za předpokladu, že je to ve smlouvě sjednáno. Stejně jako ustanovení o nakládání s účtem je i ustanovení § 710 odst. 2 obch. zák. kogentní, a proto není možné ho ve smlouvě upravit jinak nebo ho vyloučit.

Banka tedy provede pouze příkaz, který je podepsaný shodně s podpisovým vzorem. Dokonce i majitel musí být uveden v podpisových vzorech, protože by jinak nebyl oprávněn nakládat s prostředky na účtu. Ostatní osoby uvedené v podpisových vzorech jsou často manželé, zaměstnanci právnických osob a jakékoli jiné osoby, které si majitel účtu určí.

Banky zkoumají písemné příkazy při dispozicích s prostředky na účtu „jen z hlediska souhlasu podpisu (podpisů) na příkaze k výplatě, převodu atd. s podpisem podle vzoru.“10 Pouze při fyzickém výběru nad 100 000,- Kč požadují banky prokázání totožnosti.11 V praxi přesto někdy dojde k neoprávněnému vyplacení mnohdy velké sumy peněz, jako tomu bylo v kauze, kterou rozhodoval Vrchní soud v Praze v roce 2000,12 kdy se jednalo o částku 62 milionů korun vyplacenou na základě zfalšovaného podpisu majitele. Toto bylo prokázáno v trestním řízení. Banka přesto odmítla vyplatit neoprávněně převedenou částku jako náhradu škody, a to na základě ustanovení v uzavřené smlouvě o běžném účtu, které vylučovalo „odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku napodobení nebo padělání podpisu shodně s podpisovými vzory.“13 Soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud banka provede příkaz, který neobsahuje pravý podpis, jedná se vždy o porušení její povinnosti. Dále konstatoval, že toto ustanovení smlouvy je neplatné, protože smluvní rozšíření liberačních důvodů nad rámec stanovený obchodním zákoníkem v § 374 odst. 1 tj. prvky nepředvídatelnosti a nahodilosti by znamenalo vzdání se práva na náhradu škody ještě před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, a to obchodní zákoník v kogentním § 386 odst. 1 výslovně zakazuje.

Poněkud jiný názor zastává ve své článku Bejček,14 který tvrdí, že „nebylo-li možné při běžném porovnání podpisu se vzorem zjistit odlišnosti výraznější než při běžném odchýlení každého jednotlivého podpisu od vzoru, stěží by bylo možno bance vyčítat nedostatek postupu lege artis.“

Je jasné, že k tak podrobnému zkoumání každého podpisu, jaké požaduje uvedené soudní rozhodnutí, by banka musela zaměstnávat odborníka na grafologii a navíc by každý provedení každého příkazu trvalo neúměrně dlouho.

Majitel může ve smlouvě o běžném účtu uvést další osoby, které budou mít oprávnění nakládat s prostředky na účtu. Velmi často se jedná o nakládání s peněžními prostředky na účtu prostřednictvím platební karty, telefonicky nebo elektronickou cestou, a to „buď s elektronickým ověřeným podpisem osoby nebo osob uvedených jmenovitě ve smlouvě, nebo opatřených namísto podpisu ve smlouvě stanoveným kódem.“15 Pokud banka předá majiteli účtu určitý kód k nakládání s prostředky na účtu, je jen na něm, komu ho poskytne. Banka tedy často ani nezná totožnost oprávněné osoby. To má však svá rizika. Pokud dojde k odcizení tohoto kódu, banka provede příkaz jako obvykle, protože nemá možnost zjistit, jestli osoba udílející příkaz je osobou oprávněnou.

Totéž platí u platebních karet, které jsou dnes už „běžným příslušenstvím moderního bankovního účtu.“16 Klient dostává k ovládání své platební karty osobní identifikační číslo - tzv. PIN (personal identification number), které je povinen utajit před neoprávněnými osobami. Pokud tak neučiní, nese „důsledky spojené se zneužitím platební karty, ledaže by bylo spolehlivě prokázáno, že se na vzniku škody takto vzniklé zcela nebo zčásti podílí i ten, kdo platební kartu vydal.“17

Příkazy k nakládání s prostředky na účtu mají obyčejně formu příkazu k úhradě, příkazu k inkasu, šeku nebo platební karty. Tyto příkazy se udělují buď jednorázově nebo trvale, které platí do doby, než je oprávněná osoba odvolá. Podávají se většinou písemně na formuláři nebo telegraficky, dálnopisem či elektronickými a telefonickými prostředky, které jsou „finančně stále více zvýhodňovány oproti klasickým operacím s papírovým médiem na přepážkách.“18

5. Nakládání s peněžními prostředky na účtu formou přímého bankovnictví

Telefonické a elektronické prostředky (hlavně internet) jsou v dnešní době velmi oblíbené, protože nakládání s peněžními prostředky na účtě je podstatně rychlejší než fronta u přepážky. Takový způsob komunikace s bankovním kontem se nazývá přímé bankovnictví. Jeho hlavní výhodou je, že se běžný účet dá ovládat v podstatě kdykoli a odkudkoli. Je možné zjistit stav účtu, kurz vybrané měny nebo přijetí očekávané částky, informovat se o změnách zůstatku na účtu, odeslat příkaz k úhradě nebo žádost o inkaso, aniž by se člověk musel fyzicky dostavit do banky.

Přímé bankovnictví má řadu rychle se vyvíjejících forem, mezi které je možné zařadit PC bankovnictví, homebanking, phonebanking (telebanking), GSM banking, WAP banking a nakonec internetbanking.

PC bankovnictví je „historicky nejstarší produkt přímého bankovnictví, který existoval ještě před nástupem internetu“19 a který funguje na principu přenosu pomocí telefonických linek. Používají ho především obchodní společnosti, které zasílají velké množství bankovních příkazů. Homebanking pracuje na stejném principu, jen je používáno domácnostmi. Nejrozšířenějším druhem přímého bankovnictví je phonebanking, tedy použití běžné telefonní sítě při operacích na účtu. GSM banking a WAP banking naproti tomu využívají mobilního telefonu.

Banky stále častěji propagují internetbanking a zdůrazňují především úsporu času, možnost přístupu k účtu po celý rok 24 hodin denně a nulové nebo minimální poplatky, což je odůvodněno ušetřením provozních nákladů. Vocel ve svém článku dokonce tvrdí, že „banka, která by internetbanking nenabízela, jako kdyby nebyla.“20 Vzhledem k nedostatečnému zabezpečení plateb po internetu, je „tento způsob platby stále ještě riskantní.“21 Vyvstává zde opět otázka odpovědnosti za škodu při neoprávněných dispozicích, protože banka při tzv. distančních službách nemá žádnou možnost ověřit totožnost osoby disponující s peněžními prostředky na účtu. Naopak klient zase nemá možnost dokázat, že s prostředky nedisponoval on nebo jiná oprávněná osoba. Proto zákon o platebním styku v § 18 a Vzorové obchodní podmínky ČNB obsahují „vyvratitelnou právní domněnku, že pokud držitel prohlásí, že danou transakci neprovedl, má se za to, že ji skutečně neprovedl, pokud vydavatel neprokáže něco jiného.“22 Taková konstrukce má chránit spotřebitele kvůli jeho slabšímu postavení.

6. Práva a povinnosti banky

Základní povinností banky je přijímat vklady a platby nebo uskutečňovat výplaty nebo platby v měně, na kterou účet zní. Platby musí být provedeny v den určený majitelem účtu nebo oprávněnou osobou, popřípadě v den stanovený smlouvou. Pokud není den určený ani jedním tímto způsobem, musí banka odepsat peněžní prostředky nejpozději následující pracovní den po předání příkazu. Co se týče připsání peněžních prostředků na účet, odkazuje kogentní ustanovení obch. zák. na zákon o platebním styku, a to na § 8, který obsahuje lhůty u jednotlivých typů převodu. Obecně lze říci, že platí pravidlo připsání na účet nejpozději následující pracovní den po získání práva na jejich nakládání u převodů na území ČR a u přeshraničních převodů (tj. u převodů „mezi členskými státy Evropské unie a dalšími stáry tvořícími Evropský hospodářský prostor do výše protihodnoty 50 000 EUR“23) je stanovena lhůta pěti pracovních dnů. Povinnost připsat peněžní prostředky v určitých lhůtách je tedy kogentně stanovena, proto by bylo dobré, učinit tak i s opačnou operací. Domnívám se, že by mohla být zákonem určena pevná lhůta k odepsání prostředků z účtu.

Lhůty stanovené k připsání peněžních prostředků na účet mohou být prodlouženy z důvodů uvedených v zákoně o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti při tzv. podezřelých obchodech.24 Na základě „rozhodnutí soudu podle § 74 OSŘ25 o předběžném opatření, zakazující nakládat s prostředky na účtu, rozhodnutí soudu o prohlášení konkursu na majetek majitele účtu“26 podle zákona o konkursu a vyrovnání nemusí být lhůty dodrženy vůbec a příkaz nesmí být proveden.

Všechny platby je banka povinna provádět řádně a včas, za předpokladu, že majitel účtu splnil zákonem a smlouvou stanovené požadavky, zejména se jedná o dostatek prostředků na účtu - pokud se nejedná o již zmíněný kontokorent – a předání potřebných podkladů k provedení požadované bankovní operace.

Aby byl majitel účtu informován o probíhajících operacích na jeho účtu nejen z důvodu kontroly, stanoví zákon bance povinnost oznamovat pravidelně majiteli účtu výši zůstatku ve lhůtách, které si s ním dohodne ve smlouvě o běžném účtu. „Pokud nejsou tyto lhůty dohodnuty platí, že banka je povinna oznámit majiteli účtu po skončení kalendářního měsíce všechny přijaté vklady a platby a každou výplatu a provedenou platbu v tomto kalendářním měsíci.“27 Totéž musí banka učinit na konci každého kalendářního roku tzv. výpisem z účtu. Je v zájmu majitele účtu, aby si tyto výpisy vždy řádně zkontroloval a v případě nesrovnalostí se obrátil na svou pobočku banky, která prokáže provedení plateb, když o to majitel požádá. Z povahy věci vyplývá, že banka může prokázat jak odepsání tak i připsání na účet pouze v případě, že banka vede i účet příjemce, v ostatních případech může banka prokázat jen odepsání z účtu majitele. Pokud by majitel účtu přišel na případné vady teprve po určité době, mohlo by se stát, že by uplynuly reklamační lhůty, které mají banky zakotveny ve svých všeobecných obchodních podmínkách. Nebo by se na tuto situaci mohl vztahovat § 376 obch. zák., kdy by majitel neměl nárok na náhradu škody z důvodu nedostatku součinnosti.

Majitel účtu má právo na úroky z peněžních prostředků uložených na svém běžném účtu. Výše úrokové sazby záleží na tom, jak se banka s majitelem účtu dohodne. Zákon kogentně stanoví úrokovou sazbu ve výši poloviny diskontní sazby stanovené Českou národní bankou jako podpůrný prostředek v případě, že si ji banka s klientem nijak nesjedná. Diskontní sazba představuje dolní mez krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu. Úroková sazba se obvykle stanoví jako roční. Úroky náležejí majiteli účtu ode dne, k němuž byly peněžní prostředky na jeho účet připsány, a to do dne, kdy byly odepsány nebo vyplaceny. Úroky jsou splatné koncem kalendářního měsíce a připisují se nejpozději do pěti pracovních dnů po jeho skončení. „Připsání úroků znamená, že připsané úroky… se stávají součástí zůstatku peněžních prostředků na účtu a jsou znovu úročeny.“28

Smlouva zaniká - kromě obecných způsobů platících pro všechny smlouvy – výpovědí, a to buď klientem nebo bankou. Obch. zák. v § 715 stanoví, že majitel účtu i banka mohou smlouvu kdykoli vypovědět, majitel i když byla uzavřena na dobu určitou. Výpověď vyžaduje písemnou formu pod sankcí absolutní neplatnosti. Smlouva vypovězená majitelem účtu zaniká dnem doručení výpovědi bance. Pokud smlouvu vypovídá banka, smlouva o běžném účtu zaniká teprve ke konci kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, kdy byla smlouva doručena majiteli účtu. Zákon dává bance možnost „vypovědět smlouvu o běžném účtu s okamžitou účinností v případě, kdy majitel účtu podstatným způsobem porušil povinnosti ze smlouvy vyplývající.“29 Okamžitou účinností se rozumí den doručení výpovědi majiteli účtu jako doporučené zásilky na adresu uvedenou ve smlouvě. V případě, že majitel účtu odmítá převzít zásilku, nebo ji nebylo možné doručit („v praxi se banky s tímto problémem setkávají poměrně často“30), zakotvuje zákon tzv. fikci doručení, což znamená, že účinky doručení nastávají dnem, kdy držitel poštovní licence vrátil výpověď bance. Okamžikem doručení výpovědi nebo fikcí doručení nesmí banka přijímat na účet peněžité vklady a platby ve prospěch bývalého majitele. Zároveň není banka povinna plnit příkazy majitele účtu týkající se plateb z tohoto účtu. Naproti tomu musí provést platby uskutečněné prostřednictvím šeků a platebních karet za předpokladu, že byly použity do dne zániku smlouvy.

Po zániku smlouvy musí banka neprodleně vypořádat pohledávky a závazky týkající se účtu a poté účet zrušit. Banka má právo započítat si své pohledávky, které má vůči majiteli účtu včetně pohledávky za úplatu spojenou s převodem zůstatku účtu na jiný účet nebo jeho uschováním, pokud majitel neposkytuje potřebnou součinnost s jeho vybráním nebo převedením. Majitel účtu má zase povinnost vrátit bance platební karty a tiskopisy šeků, které mu banka k jeho běžnému účtu vydala.

Po tomto vypořádání banka účet zruší a převede zůstatek na jiný účet stejného majitele, pokud jí k tomu dá pokyn, nebo ho přímo vyplatí majiteli. Banka má povinnost oznámit majiteli, ke kterému dni byl jeho účet zrušen.

Novelou zák. č. 554/2004 Sb. byla nově upravena situace, kdy majitel běžného účtu zemře. Ustanovení § 715a odst. 1 obch. zák. stanoví, že smrtí majitele účtu smlouva o běžném účtu nezaniká. V tomto případě má banka povinnost pokračovat v přijímání peněžních prostředků na účet a ve výplatách a platbách z účtu. Pokud majitel účtu stanovil, že po jeho smrti nemá banka ve výplatách a platbách pokračovat, banka poté, co se hodnověrně dozví, že majitel účtu zemřel, následujícím dnem platby a výplaty zastaví. Nadále je oprávněna disponovat s prostředky na účtu zmocněná osoba, ledaže by jí udělená plná moc byla omezena jen na dobu života majitele účtu. Pokud byl po smrti majitele účtu ustanoven správce dědictví, stává se nositelem práv a povinností majitele z běžného účtu.

7. Balíčky služeb, bankovní menu

Smlouva o běžném účtu je bezesporu nejpoužívanější smlouvou bankovních služeb. Dnes už existuje jen velmi málo lidí, kteří by neměli alespoň jeden účet u některé z bank. Například i většina zaměstnavatelů vyplácí svým zaměstnancům jejich výplaty formou převodu na účet, a proto požaduje od všech svých zaměstnanců, aby měli zřízený běžný účet. Nicméně zaměstnavatel nemůže zaměstnance k uzavření běžného účtu nutit, a proto některé zejména velké společnosti svým zaměstnancům na vedení účtu přispívají, popř. veškeré poplatky zcela hradí.

Ani podnikání se už neobejde bez bankovních účtů. Běžnou praxí je vlastnit několik účtů u různých bank, podle toho, jaké služby nabízí banka společně s běžným účtem. Protože „banky hledají stále nové a nové cesty, jak zaujmout stávající a zejména nové zákazníky,“31 nabízejí často k běžnému účtu řadu doprovodných výhod a možností v rámci tzv. balíčků služeb, bankovních menu či produktových balíčků, prostřednictvím kterých nabízí „klientům komplex produktů a služeb, které jim umožní postarat se o jejich finance.“32 Banka poskytuje klientovi kromě obvyklých služeb spojených s běžným účtem například možnost záporného zůstatku na účtu, může si zakládat různé termínované vklady nebo spořící účty, popřípadě si zjišťovat telefonicky nebo přes internet stav účtu apod.

Každá banka nabízí svým klientům jiný obsah těchto balíčků, proto by si měl budoucí majitel účtu pečlivě rozmyslet, kterou banku - respektive její běžný účet - si zvolí. Musí zvážit, jestli opravdu všechny tyto služby potřebuje, protože jinak bude platit za něco, co nakonec nevyužívá, protože „v podstatě jedinou věcí, která je stále ještě zdarma, je placení kartou u obchodníků.“33

Existuje zde ale trend k opouštění praxe poskytování těchto balíčků služeb. Například eBanka se snaží přitáhnout klienty-podnikatele tím, že k nim přistupuje individuálně a tvoří tyto „balíčky“ jim na míru, a tudíž klient neplatí za služby bankovního menu, které nepoužívá.

Banky se snaží donutit klienty „do banky pro peníze nechodit a využívat alternativní kanály (výběr z bankomatu, placení kartou, užívání přímého bankovnictví).“34 Některé banky dokonce poskytují určitá zvýhodnění těm klientům, kteří osobně banku ani jednou za měsíc s nějakým požadavkem nenavštíví. Tím se banky snaží snížit nejen své provozní náklady ale také fronty u přepážek a v důsledku toho i počet nespokojených zákazníků ztrácejících čas čekáním ve frontě.

8. Závěrem

Na závěr bych si dovolila trochu kritiky týkající se neseriózního jednání bank využívajícího slabšího postavení klienta. V poslední době je diskutovanou otázkou poplatek za zrušení účtu. Protože banky se začaly předhánět ve svých nabídkách, aby přilákaly co nejvíce nových klientů, došlo k tomu, že některé banky zaznamenaly značný „odliv“ klientů. Místo aby zareagovaly stejně jako na jiných trzích, kde vládne konkurenční boj a zlepšily svou nabídku výrobků – tedy běžných účtů – a tím si své klienty udržely, reagovaly přesně opačně a zavedly poplatek za zrušení účtu. Ten v dnešní době dosahuje u některých bank až 400,- Kč. Je zvláštní, že zrušení účtu je jen inverzní operací ke zřízení účtu, a za to si banky žádný poplatek neúčtují a přitom mají vlastně úplně stejné náklady.

Dalším novým trendem je zavádění zcela nových poplatků. Banky si začaly účtovat poplatky, které předtím neúčtovaly. To znamená, že klient souhlasil s určitým obsahem smlouvy, který odkazoval na sazebník banky. Je v pořádku, pokud banka sjednané poplatky zvýší kvůli nárůstu jejích provozních nákladů na základě objektivních kritérií. Nicméně pokud se týká poplatků, které banka zavedla teprve po sjednání smlouvy s klientem a které si banky začala na základě smlouvy odebírat z účtu, aniž by klient s novými poplatky souhlasil, se podle mého názoru jedná o změnu obsahu smlouvy bez souhlasu druhé strany. Domnívám se proto, že by bylo vhodné upravit otázku úplaty banky zejména poplatků, aby se předešlo případným sporům.

Spory týkající se smlouvy o běžném účtu však mohou vznikat důsledkem pochybení jiných subjektů než je banka nebo její klient. K některým sporům, zejména těm vzniklých z přímého bankovnictví, je kromě obecných soudů příslušný i finanční arbitr. Z jeho činnosti vyplývá, že nejčastější stížností je uspokojení pohledávky za bankou způsobené přijetím odcizené platební karty. Banka poté samozřejmě požaduje škodu na obchodníkovi, který porušil svou povinnost, když přijal podepsanou účtenku, aniž by se podpis shodoval s podpisem oprávněného na platební kartě. Z vlastní zkušenosti vím, že někteří obchodníci potvrzují přijetí karty dokonce ještě předtím, než jsem měla možnost se podepsat, natož aby mohly posoudit jeho shodu s podpisem na platební kartě. Obchodníci by měli věnovat zvýšenou pozornost podpisům při platbách platební kartou, mohou zejména více využívat svého oprávnění požadovat prokázání totožnosti nebo znovupodepsání účtenky.

Summary

A contract of current account should enable his owner to use his money in a clearing and on the other hand bank could use account money in its business activities. Banks offer wide range of accounts often combined with other services therefore the client should consider its choice carefully.

Mgr. Petra Matějková