Po sametové revoluci v listopadu 1989 došlo v ČSFR k započetí transformace státem řízené ekonomiky na tržní hospodářství. Československo, stejně jako ostatní post-komunistické země, si rychle uvědomilo, že největší příležitostí pro nastartování svého ekonomického růstu je přilákání vstupu zahraničních investorů a jejich kapitálu na své území.

ČSFR a po rozdělení federace i oba její nástupnické státy se proto snažily co nejrychleji vytvořit příznivé právní klima pro zahraniční investory a jejich kapitálové prostředky. V rámci tohoto úsilí se jaly uzavírat dvoustranné dohody o vzájemné podpoře a ochraně investic a rovněž přistupovaly k úmluvám mnohostranným.1 Předmětem našeho zájmu jsou zde právě uvedené dvoustranné investiční dohody2 a konkrétněji pak režim „spravedlivého a rovnoprávného zacházení“, který se v nich pravidelně objevuje.

Bez ohledu na to, zda vstup investice na území hostitelského státu vyžaduje zvláštní povolení či nikoli, je jí od okamžiku jejího vstupu přiznán na základě znění v zásadě všech investičních smluv mj. i standard spravedlivého a rovnoprávného zacházení3. Kromě režimu národního, případně odkazu na soulad s mezinárodním právem, tedy téměř všechny dvoustranné investiční dohody obsahují i tento režim. Dohoda mezi ČSFR a Nizozemským královstvím toto právo zakotvuje ve svém čl. 3 odst. 14 jako „právo investora druhé smluvní strany na nestranné a spravedlivé zacházení“, dohoda s Rumunskem5 jako závazek stran zajistit „řádné a spravedlivé zacházení s investicemi investorů druhé strany“, dohoda se SRN6 pak například jako „spravedlivé a rovné zacházení“. Bez ohledu na přesné znění takovýchto ustanovení je jejich obsah poněkud nejasný a je otevřený k rozdílným výkladům. Přes vágnost těchto ustanovení je však přece jen možné docílit jejich bližšího obsahového vymezení a to zejména sledováním praxe rozhodčích orgánů, které se tímto standardem při své rozhodovací činnosti zabývaly.

V případě Mondev7 tak tribunál např. uvedl, že rozhodnutí o tom, co je spravedlivé a nestranné, nemůže být dosaženo abstraktně, ale vždy musí být závislé na faktech konkrétního případu. V případě Saluka v. Česká republika8 vykládal tribunál tento standard na základě použití výkladových pravidel obsažených ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z roku 19699. Čl. 31 odst. 1 této úmluvy vyžaduje, aby smlouva byla vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.

Podle tribunálu rozhodujícího ve sporu MTD10 je možné běžným významem pojmů „spravedlivý“ a  „nestranný“ rozumět jednání „správné“, „nezaujaté“, „rovné“ a „zákonné“. V případu S.D. Myers11 tribunál prohlásil, že porušení tohoto standardu vyžaduje zacházení takovým nespravedlivým a svévolným způsobem, že dosahuje míry, která je z mezinárodního pohledu neakceptovatelná. Co se týče kontextu, v němž mají být uvedené pojmy vykládány, existuje přímá souvislost s úrovní zacházení, která má být pak dále vykládána v souvislosti s ostatními ustanoveními dvoustranné investiční dohody včetně preambule12, ve které je režim nestranného a spravedlivého zacházení přímo spojen se stimulací zahraničních investic a hospodářským rozvojem smluvních stran.

Účel a předmět lze rozpoznat jednak z titulu dohody („Dohoda o podpoře a vzájemné ochraně investic“) a opět z preambule dohody („…strany vedeny přáním rozšířit a posílit vzájemné hospodářské vztahy“). Samotná ochrana investic totiž není jediným cílem smlouvy, ale spíše nezbytným prvkem napomáhajícím celkovému účelu, jímž je podpora zahraničního investování a rozšíření a zintenzivnění ekonomických vztahů mezi stranami. Tribunál však v této souvislosti zdůraznil, že smlouvy je třeba vykládat vyváženě. Výklad, který příliš zdůrazňuje ochranu investic, může sloužit k odrazování hostitelských států od přijetí investice a tím podkopat hlavní cíl, kterým je rozšíření a zintenzivnění ekonomických vztahů mezi státy. V tomto světle tedy „spravedlivé a nestranné“ zacházení má být chápáno jako takové, které pokud přímo aktivně nestimuluje příliv zahraničního investičního kapitálu, jej alespoň vytvářením překážek neodrazuje.

Tento standard je dále úzce propojen s „oprávněnými očekáváními“ zahraničního investora, že chování státu po vstupu jeho investice bude nestranné a spravedlivé. V rámci čl. 3 odst. 1 Dohody s Nizozemskem tak stát přebírá i závazek zacházet se zahraničním investorem tak, aby nedošlo ke zmaření jeho oprávněných a přiměřených očekávání13. Tribunál však v této souvislosti poznamenal, že pokud by uvedené pojmy byly brány příliš doslovně, uvalily by na hostitelský stát závazky, které by byly nepřiměřené a nerealistické. Očekávání, aby mohla být chráněna, tak musí dosáhnout hranice oprávněnosti a přiměřenosti ve světle konkrétních okolností a nelze tedy nikdy vycházet ze subjektivní motivace zahraničního investora14.

Ve věci Saluka v. Česká republika tak tribunál na závěr shrnul, že režim „nestranného a spravedlivého“ zacházení je autonomním smluvním standardem, který musí být vykládán ve světle předmětu a účelu smlouvy, tak aby bylo zabráněno chování, které klade překážky zahraničním investorům.

Závěrem je třeba zmínit, že je nezbytné, aby si státy, které se rozhodly uvedené mezinárodní závazky přijmout, po celou dobu investiční operace uvědomovaly i odpovědnost, kterou jejich přijetím převzaly. Tyto země by neměly nikdy zapomínat, že samotným přijetím mezinárodního závazku se mezinárodní ochrana nevyčerpává a že je tedy nutné ji efektivně prosazovat i v praxi. Porušení těchto smluvních povinností totiž může vést, a jak jsme mohli vidět v posledních letech, ale koneckonců i v posledních několika měsících na příkladu naší země, často vede k postihu porušitele závazků, tedy hostitelského státu15. Cena placená za takovéto porušení je zpravidla velmi vysoká.

Autor: Roman Kališ
(student 5. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity)