MOTTO: Svatá prostoto! Když jste nikdy nebyl u dvora, pane, nepoznal jste dobrý mravy. A když jste nepoznal dobrý mravy, jste nemrava a to není dobrý: nemrava je hříšník a hříšník je zatracen. Je to s vámi na pováženou, pane.
W. Shakespeare, Jak se Vám líbí

IV. Vztah a rozdíly mezi instituty dobré mravy a poctivý obchodní styk

Ačkoliv jsem se jednotlivými rozdíly již v obecných rysech zaobíral výše, neuškodí, když je teď všechny shrnu a doplním o některé další.

Prvotně je třeba vyjít z toho, že dobré mravy a poctivý obchodní styk není možno používat promiscue, tedy že jedno jsou. Stejného názoru byla také prvorepubliková judikatura,když pravila "pojmy "dobré mravy" a "zásady poctivého obchodního styku" nejsou totožné"(114) . Plyne to ostatně z povahy věci a opačný názor by negoval potřebu existence poctivého obchodního styku. Ať totiž chceme nebo ne, podnikatelské vztahy vykazují stupeň specifičnosti a konkrétnější úprava jejich základních principů je proto nutná.

IV. 1. Rozdíl v sankcích pro rozpor s ust. § 39 obč.z. a ust. § 265 obch.z.

Nejmarkantnějším pozitivně právním rozdílem mezi cit. ustanoveními je v sankci, kterou zákon s jejich porušením spojuje. Zatímco v případě občanskoprávní úpravy je následkem rozporu právního úkonu s dobrými mravy jeho absolutní neplatnost (a případné přijaté plnění je bezdůvodným obohacením), v obchodněprávní úpravě výkon práva rozporného s poctivým obchodním stykem nepožívá právní ochrany. Takovýto výkon práva je tedy platným, nelze se ho však domáhat u soudu. Plnění přijaté na jeho základě není bezdůvodným obohacením a je na vůli účastníků vztahů jak se s tím vypořádají.

Rozdílná je také role soudu v procesu rozhodování. Při aplikaci § 39 obč.z. musí soud konstatovat, že právní úkon je pro rozpor s dobrými mravy neplatný, kdežto při aplikaci § 265 obch.z. nemůže. Zde soud pouze neposkytne rozpornému výkonu práva právní ochranu, aniž by se jakkoliv zaobíral otázkou platnosti či neplatnosti. Dojde pak k  paradoxu, kdy výkon práva jež byl soudem shledán jako nepoctivý může mít právně relevantní následky. Důvodem takovéhoto řešení je výše proklamovaná profesionalita podnikatelů a snaha zákonodárce o co největší smluvní svobodu v oblasti hospodářských vztahů.

IV.2. Problém obecné platnosti obou institutů

Již jsem naznačil velkou důležitost institutu "dobré mravy" v soukromém (a přiměřeně i ve veřejném) právu. Zde chci opět poukázat na to, že "dobré mravy" jsou jevem na výsost obecným a téměř v každém právním jednání přítomným. Znamená to tedy nutnost souladu právního konání (resp. opominutí) s dobrými mravy a to v jakékoliv oblasti. Oproti tomu "poctivý obchodní styk" je partikulární zásadou s omezenou platností. Její účinnost musí být vždy podmíněna existencí obchodu (ve smyslu ust. § 261 obch.z.) a nelze se pokoušet rozšiřovat její působnost na jiné soukromoprávní sféry. Aplikace "poctivého obchodního styku" je v případě nositelů veřejné moci omezena na ty případy, kdy tito vstupují do podnikatelských vztahů a jejich činnost tedy spadá pod úpravu obchodního zákoníku, tedy do oblasti soukromého práva.

Podporou pro výše uvedené je také to, že občanský zákoník je předpis obecný, který lze v dalších oblastech soukromého práva uplatňovat subsidiárně. Pro potřeby obchodního práva je to výslovně stanoveno v ust. § 1 odst. 2 obch.z..

IV.3. Rozdíl ve věci obecné působnosti

Z dikce ustanovení § 1 odst.1 a především odst.2 obč.z. plyne avízovaná obecnost ustanovení občanského zákoníku. Je pak nasnadě ten závěr, že většina lidské právně relevantní činnosti spadá pod tento zákon. Obecně tedy působí také ustanovení § 39 obč.z..

Oproti tomu je obchodní zákon ovládán tezí, že "upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související" vyjádřeným v ustanovení jeho § 1 . Také další ustanovení (především § 261 a § 262) jasně proklamují pro možnou aplikaci ustanovení obch.z. nutnou existenci podnikatelského vztahu. Eo ipso je dáno, že působnost ust. § 265 obch.z. je tímto stejně tak podmíněna.

IV. 4. K aplikovatelnosti dobrých mravů v obchodním styku

Snad každý, kdo v rámci svých podnikatelských aktivit přišel do styku s naším obchodním zákoníkem ví, že tento používá institut tzv. poctivého obchodního styku. Stejně tak je, alespoň doufejme, obecně známo, že pro oblast občanského práva, resp. celého práva soukromého platí zásada dobrých mravů. V rovině teoretické však již není jasné, zda lze tyto instituty používat současně, tedy zda lze na obchodní (hospodářský) styk aplikovat dobré mravy čili nic. V následující úvaze se pokusím na tuto problematiku alespoň částečně odpovědět s tím, že si nekladu za cíl najít jediné možné a správné řešení, nýbrž jen přispět do relevantní názorové hladiny. Impulsem pro tento článek je mé přesvědčení, že v současné právní vědě se jen velmi sporadicky přihlíží k obecným principům práva, jakožto fundamentálním základům tohoto systému a pozapomíná se tak na Celsovu sentenci "scire leges non est verba earum tenere, sed vim ac potestatem".

IV.4a. Vyjasnění si problematiky

Nejdříve je třeba si říci, proč se vlastně nad celým problémem zamýšlet. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen obč. zák.) praví ve svém paragrafu 39, že neplatný je takový právní úkon, který se mj. příčí dobrým mravům. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen obch. zák.) v ustanovení § 265 stanoví, že výkon práva, který je v rozporu s poctivým obchodním stykem nepožívá právní ochrany. Rozdíl je tedy zřejmý, zatímco v případě občanského zákoníku jde o neplatnost absolutní, v případě obchodního zákoníku jde o takový výkon práva, který postrádá možnost vynutitelnosti a stává se tak jakýmsi naturálním výkonem práva(115) . Okamžitě vzniká otázka, zda výkon práva, který neobsahuje esenciální složku práva, totiž vynutitelnost, je skutečným výkonem práva. Odpověď lze pravděpodobně najít v tom, že ne každé chování je vždy i nutně výkonem objektivního práva, a tudíž vynutitelnost není nezbytná. Navíc, výkon subjektivního práva je vždy společensky relevantním chováním bez ohledu na obecné teoretické vymezení práva.

Pravdou zůstává, že zatímco obchodní zákoník hovoří o výkonu práva, občanský zákoník hovoří o právním úkonu. S přihlédnutím k obecné teorii práva je možno konstatovat, že pod výkonem práva lze rozumět především konání právních úkonů a právní úkon učiněný mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelských aktivit je v tomto ohledu nutno považovat za výkon jejich práv, tedy za realizaci jejich subjektivní možnosti svým jednáním činit právně relevantní následky. Můžeme pak s určitostí tvrdit, že zatímco každý relevantní a dovolený právní úkon je výkonem práva, vice versa to neplatí a výkon práva není vždy možný jen právním úkonem.

Pakliže tedy vznikne v obchodním styku právní úkon, který je v rozporu s institutem poctivého obchodního styku, není takovému právnímu úkonu v souladu s ustanovením § 265 obch. zák. poskytnuta právní ochrana. Současně se však po mém soudu tento dostává do rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák, kdy sankcí v takovémto případě je neplatnost rozporného právního úkonu (s ohledem na ust. § 39 obč. zák.). S ohledem na to, že z obchodního zákoníku, vzhledem k faktické neexistenci speciálních ustanovení plyne, že vznik, změna a zánik právního úkonu se řídí, až na výjimky, obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku (hlava čtvrtá) dovozuji, že také právní úkon učiněný v obchodním styku musí mj. být v souladu s ustanovením § 39 obč. zák., jinak je absolutně neplatný. Nehledě k tomu, že k výkonu práva právním úkonem může dojít pouze chováním dovoleným(116) a tedy takový výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy je třeba považovat za výkon nedovolený, kdy vlastně nejde o výkon práva, nýbrž o chování mimo právo, o porušení práva s právním následkem.

Taková je tedy formální, platná právní úprava. S ohledem na celkovou komplexnost a koherentnost soukromého práva se tedy nabízí možnost aplikovatelnosti zásady "dobrých mravů" také na takový právní úkon, který se jeví jako nesouladný s institutem poctivého obchodního styku. Osobně se domnívám, že takováto možnost pro oblast obchodních (hospodářských) vztahů platí a výkon práva právním úkonem, který je v rozporu s poctivým obchodním stykem je eo ipso v rozporu s dobrými mravy a jako takový je neplatný. Argumenty pro své tvrzení uvádím následující:

IV.4b. Argumentace ve prospěch aplikovatelnosti dobrých mravů v obchodním styku

1. Oblast obchodního práva je oblastí, která spadá do sféry práva občanského, resp. práva soukromého, kdy tedy i na ní dopadají (a musí dopadat) obecné zásady právní tak, jak jsou naší právní kulturou v historické reflexi práva římského chápány. Dobré mravy (boni mores) jsou, po mém soudu, jednou z nejvyšších zásad a to s dopadem nejen na právo soukromé, nýbrž na právo jako celek. Obecná platnost právních zásad jakožto vůdčích a stěžejních idejí je pak jednou z nejsilnějších právních maxim, kdy v úvahu také přichází varianta považovat tyto za axiomy, od kterých se odvíjí celkový výraz práva a právního řádu. Právo jako takové je jistě výsledkem myšlenkového procesu, který je při jeho formulování nutně ovlivněn nejen určitými idejemi, avšak také předpojatostmi, které pak notně snižují ideálnost výsledného stavu. Právní zásady je pak možné považovat za jakési "zpraktizované ideály", tedy vyšší principy snížené na úroveň běžného lidského chápání(117) . Jinými slovy "zásady jsou sice odrazem objektivní reality, avšak současně odrazem subjektivně zprostředkovaným"(118) . Ve světle tohoto pak není přípustná možnost, že by obchodní či obdobný styk byl z dopadu těchto zásad vyjmut. Navíc, obchodní zákoník existenci takovýchto zásad sám předpokládá (§ 1 odst. 2 in fine) a dovolává se jich jakožto pomocných pramenů obchodního práva, de facto jakožto jakési "poslední instance", čímž vlastně obecnou platnost právních zásad normativně potvrzuje.

2. Podle obecné teorie soukromého práva je obchodní právo ve vztahu k právu občanskému právem speciálním, tedy pravidla platná v oblasti běžného občanského práva se subsidiárně použijí také pro právo obchodní, není-li stanoveno jinak (§ 1 odst.2 obch. zák.). Ve shodě s tímto tvrzením pak pro oblast obchodních vztahů platí nejen ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. stanovící, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být mj. v rozporu s dobrými mravy, nýbrž také již zmiňovaný paragraf 39 obč. zák.. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že "dobré mravy" institut "poctivého obchodního styku" nenahrazují (nelze je tedy používat promiscue), nýbrž platí vedle sebe, kdy "poctivý obchodní styk" je ve vztahu k "dobrým mravům" zásadou speciální, partikulární.

3. Poněkud zvláštně, vzhledem k výše uvedenému, působí to, že zatímco v případě obecné (a subsidiárně použitelné) zásady dobrých mravů je sankcí absolutní neplatnost, v případě speciální zásady "poctivého obchodního styku" je rozporný právní úkon platný a trvá. Důvodem pro takovýto způsobem reprobace je zákonodárcův předpoklad vcelku vysokého stupně profesionality podnikatele, kdy doktrinálně jde o to, že "obchodní zákoník vychází z předpokladu odborné zdatnosti podnikatele a profesionální úrovně znalostí jeho pracovníků"(119) . Přesto se domnívám, že pro potvrzení nesprávnosti takovéhoto stavu se nabízí možnost použití argumentu a fortiori, čili jestliže něco platí pro silnější a obecnější zásadu, jistě to tím více platí pro zásadu speciální. Navíc z klasické logiky je znám argument, že platí-li něco pro množinu, platí to také pro její jednotlivé prvky (a poctivý obchodní styk je v tomto ohledu možné za podmnožinu dobrých mravů považovat).

Nabízí se samozřejmě protiargument vycházející z obecné funkce vztahu speciality právních norem - totiž tím, že je institut poctivého obchodního styku ve vztahu k dobrým mravům institutem speciálním, je vykazován záměr zákonodárce, aby se vztahy spadající pod úpravu obchodního zákoníku řídily jinými pravidly. Takovýto argument je jistě správný, avšak pouze potud, pokud není jeho cílem negovat obecně platné maximy soukromého práva; pak je nepoužitelný.

4. Z logiky výše uvedeného pak lze cum grano salis dovodit, že pakliže se určitý právní úkon dostává do rozporu s poctivým obchodním stykem, dostává se eo ipso také do rozporu se zásadou "dobrých mravů" a tím okamžikem také do rozporu se zákonem(120) . Přihlédneme-li k obecné závaznosti a vynutitelnosti právního řádu, je pak pravděpodobně vhodné plédovat k tomu, že právní úkony učiněné v rozporu se zákonným zákazem (jasně a precizně zákonodárcem formulovaným) jsou neplatné(121) . Podle mého názoru se pak právní úkon rozporný s poctivým obchodním stykem, jakožto souborem zákonem uznaných, částečně mimoprávních korektivních pravidel, ocitá v rozporu se zákonem a jako takový je neplatný.

5. Jeden u hlavních argumentů ve prospěch mého tvrzení však spatřuji v nemožnosti právní relevance nepoctivého výkonu práva (a to v jakékoliv rovině a podobě(122) ). Jestliže je totiž určité chování v rozporu s poctivých obchodním stykem, je pak tedy nepoctivé, ergo neslušné a nemravné. Funkcí práva je úprava lidského soužití a ochrana důvodných zájmů jedněch proti druhým(123) , kdy nejde o nic jiného, než o čestnost a slušnost veškerých vztahů mezi lidmi, které jsou, a vzhledem k přirozené danosti člověka také vždy budou, notně napjaté. Ani zákony, ani právní řád jako celek nemohou býti ve své normativní podobě schopni vyčerpat veškeré varianty lidského chování a z tohoto důvodu vtahují do svého obsahu "paraprávní systémy", které se pokoušejí býti korektivem sblížení formálního uplatňování právních norem s požadavky na odstranění amorálnosti při rozhodování(124) . Nelze opominouti rčení quid leges sine moribus? a ponechávat jako platné, tedy společností přijatelné, chování, které je v rozporu nejen s dobrými mravy(125) , ale také s obecným principem ekvity(126) a především samotnou snahou práva o zachování rovnovážného stavu ve společnosti. Tím bychom popřeli význam a roli práva jako regulujícího a společensky nutného systému a vnesli bychom do něj prvek jednak cizorodý, a jednak zhoubný. Důsledkem takovéhoto přístupu by pak lehce mohlo dojít k abusus iuris, což je vždy nežádoucí a právní řády se tento jev snaží eliminovat.

6. Právní relevanci nepoctivého jednání je tedy nutno vzhledem k nesmyslnosti opačného závěru za použití argumentu ad absurdum odmítnout (nehledě k možnosti užití argumentu e ratione legis) a vztáhnout i na takovéto chování hledisko dobrých mravů. Tento závěr je o to silnější, uvědomíme-li si, že opačným přístupem značně nabouráváme právní jistotu a dobrou víru zúčastněných a dostáváme se do rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, kde se praví "Česká republika je … demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana" (obdobně je proklamováno také v Preambuli Ústavy ČR). Možnost výše uvedeného, tedy aprobace nepoctivosti, není jistě v souladu nejen s principem demokracie, ale také s principem právního státu.

Shrnuto a podtrženo je podle mého názoru nutno povýšit zájem obecný, tedy společenský nad zájem jednotlivcův a připustit možnost užití zásady "dobrých mravů" ve všech sférách právně relevantního lidského jednání. V tomto ohledu si uvědomuji těžkosti při definování "dobrých mravů", leč je třeba spoléhat na soudcovský "cit pro slušnost a spravedlnost" a nepokoušet se tyto blíže specifikovat(127) a nebrat jim tak onu povahu obecnosti (platí ostatně paremie vigilantibus iura). Je mi samozřejmě známa možnost zneužití takovéhoto pojímání obecných zásad právních, třeba však vyjíti z toho, že právo není dadaismem ovládaný systém a "při výkladu jednotlivých paragrafů nutno vždy předpokládati, že žádné místo není bez významu a nemůže být pominuto"(128) . Záleží pak na mravní a právní úrovni arbitra, kterak se s konkrétním problémem vypořádá.

Závěrem tedy možno konstatovat, že je-li výkon práva v rámci obchodního styku činěn právními úkony rozpornými s poctivým obchodním stykem a potažmo dobrými mravy, dopadá na ně nejen ust. § 265 obch. zák., ale také § 39 obč. zák. a takovéto právní úkony jsou absolutně neplatné. Jiný výkon práva, tedy nikoliv pouze právními úkony pak spadá pod obecnou úpravu § 265 obch. zák. a § 3 odst . 1 obč.zák., a ač je v rozporu s uvedenými principy tak platí, tj. způsobuje relevantní následky; je však třeba připomenout, že se již nejedná o výkon práva (viz výše).

Zásadu poctivosti, o kterou tu vlastně jde, stejně jako presumpci poctivosti chování účastníků lze vyčíst nejen z obecných zásad právních (tedy nikoliv pouze ze zásady "dobrých mravů"), nýbrž jsou imanentní samotné kategorii práva a existuje celá řada možností, kterak postihovat nepoctivost v obchodním styku (ostatně i zde platí ust. § 3 odst. 1 obč. zák.). Bylo by jistě velmi nesmyslné a nežádoucí, aby nepoctivý právní úkon, ač jako naturální, trval a způsoboval tak právní následky.

JUDr. Bohumil Havel je asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.
Článek byl v původní verzi v tištěné podobě publikován v časopise Právník č. 1/2000 na straně 37.