MOTTO: Svatá prostoto! Když jste nikdy nebyl u dvora, pane, nepoznal jste dobrý mravy. A když jste nepoznal dobrý mravy, jste nemrava a to není dobrý: nemrava je hříšník a hříšník je zatracen. Je to s vámi na pováženou, pane.
W. Shakespeare, Jak se Vám líbí

I.2.b. Dobré mravy v komercialistickém pojetí

Jak jsem již uvedl výše, české pozitivní obchodní právo (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen obch.z.) pojem dobré mravy ve své zákonné úpravě téměř neužívá a vytváří si pojem "poctivý obchodní styk" (viz dále). Přesto se pojem dobré mravy ve dvou případech objevuje. Za prvé v zúžené modifikaci jako dobré mravy soutěže (viz kap. II. 2. bb.) a za druhé jako jeden z důvodů neplatnosti založení společnosti.

II.2.ba. Neplatnost založení společnosti (§ 69b obch.z.)

Zákon dává v ust. § 69b odst.2. osobě, která osvědčí právní zájem nebo státnímu orgánu možnost, aby daly soudu návrh rozhodnout o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace pro porušení zákona při zakládání společnosti a při jejím vzniku mj. z důvodu,že předmět podnikání (činnosti) společnosti je nedovolený nebo je v rozporu s dobrými mravy.

V teorii se objevila diskuse o tom, zda je nutno, aby obchodní společnost o které je rozhodováno nutně musela mít předmět podnikání zapsaný v rejstříku čili nic. Zatímco Dědič se domnívá, že jde o faktickou činnost(76) , Eliáš pléduje k tomu, že nemravný předmět podnikání musí být v rejstříku samozřejmě zapsán(77) . I když se Eliášova argumentace jeví (z pohledu platného pozitivního práva) jako přesvědčivější, poukázal bych ještě na jeden, dle mého opomíjený aspekt celého problému.

Z obchodního zákoníku jasně plyne, že společnost vzniká až dnem jejího zápisu do obchodního rejstříku. Z dikce ustanovení § 28 odst.1. písm.c) je také patrno, že do obchodního rejstříku se mj. zapisuje předmět podnikání (činnosti). Pro další potřeby je si tedy nutno vyjasnit, zda zákon v ustanovení § 69b hovoří skutečně jen o neplatnosti založení společnosti (dle rubriky) nebo tím myslí také její vznik (dle textu). V druhém odstavci se praví "....rozhodnout o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace pro porušení zákona při zakládání společnosti a při jejím vzniku ..." Nezapsaná společnost (resp.její zakladatelé, srov. § 64 obch.z.) může provádět pouze omezené právní úkony a také likvidace společnosti, která nevyvíjí žádnou faktickou činnost (sic nevznikla) by byla pravděpodobně zbytečná.

Přijmeme-li tezi, že zákonodárce v tomto případě hovořil o vzniku společnosti (tedy o jejím zápisu do obchodního rejstříku), což považuji za plynoucí z povahy věci, pak se dostáváme do absurdní situace. Absurditu spatřuji v otázce, která se okamžitě nabízí, totiž jak by vlastně bylo možné, že státní orgán zapíše do obchodního rejstříku společnost a tím umožní její faktickou existenci, jejíž předmět podnikání (tedy hlavní osa celé činnosti) je v rozporu s dobrými mravy (nemluvě o tom, že již bylo vydáno živnostenské oprávnění s předmětem v rozporu s dobrými mravy). Okamžikem zápisu se z obchodní společnosti stává subjekt práv a povinností, který bude tyto vykonávat mj. právě zapsaným předmětem podnikání (činností) a tím se okamžitě dostává do principielního rozporu s maximou soukromého práva, totiž s ustanovením § 3 odst.1 obč.z.. Státní orgán (ačkoliv garant zákonnosti) by tak ohrozil právní jistotu a z hlediska působení svých norem na adresáty by vytvořil zhoubně nesmyslnou situaci.

Shrnuto se domnívám, že zákonodárci tato varianta unikla a v cit. ustanovení skutečně jde o to, co je v obchodním rejstříku jako předmět podnikání zapsáno (co je tedy uvedeno na  živnostenském oprávnění). Zároveň však zákonodárce pravděpodobně presumuje možnost chyby a umožňuje, aby soud společnost z výše uvedeného důvodu a za splnění dalších podmínek zrušil. Řeší tak vlastně následek, kdy příčinou je jeho vlastní jednání. Jedním rozhodnutím zruší co jiným předtím potvrdil. Ostatně proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Shodná argumentace by se dala užít také při původním aktu vydání živnostenského oprávnění.

II.2.bb. Dobré mravy a dobré mravy soutěže - obecně

O tom, že hospodářská soutěž jakožto sféra, kde dochází k neustálému střetu v ní účastnících se subjektů patří mezi velmi těžko regulovatelné oblasti lidské činnosti jistě není sporu. Přesto, nebo snad právě proto se právní řády pokouší tuto oblast svým způsobem ovlivňovat, a to víceméně s ohledem na to, aby, řečeno slovy českého obchodního zákoníku, soutěžitelé a spotřebitelé svého postavení v soutěži nezneužívali a jednali minimálně v rovině slušnosti a korektnosti. Tato snaha není ostatně vlastní jen národním právním řádům a obdobnou cestou regulování hospodářské soutěže jde také recentní komunitární legislativa. Také v hospodářské soutěží sice platí obecné, mimo právo stojící korektivy jako jsou dobré mravy či ekvita(78) , avšak s těmito se, z důvodu soutěži imanentní snahy o zničení konkurence nevystačilo a vytvořil se korektiv nový, totiž dobré mravy soutěže. Také náš obchodní zákoník, z.č. 513/1991 Sb., (dále jen obch. zák.), tento pojem zná a klade jej do souvislosti s nekalou soutěží, kdy v ust. § 44 odst. 1 stanoví, že nekalou soutěží je takové jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. V dalším textu se budu věnovat pouze pojmu dobré mravy soutěže a jeho relevancím a oblast nekalé soutěže ponechám stranou(79) svého zájmu.

II.2.bb.a Jednání příčící se dobrým mravům soutěže

Aby mohlo dojít k aplikaci dobrých mravů soutěže, musí dojít k faktickému jednání v hospodářské soutěži. Skutečný soutěžní vztah vzniká součinností více stran ve stejném čase, na stejném místě a se zaměnitelným zbožím. Jinými slovy musí reálně existovat relevantní trh. S přihlédnutím k evropské judikatuře v oblasti evropského soutěžního práva lze tento termín chápat ve dvou rovinách. V rovině geografické a v rovině výrobkové. Geografickým relevantním trhem je rozuměno celé území státu, kupuje-li se a prodává-li se produkt ve všech jeho oblastech. Jakmile tomu tak není, a kýžený produkt se prodává či kupuje jen v některých oblastech, relevantní trh se tím zužuje. V podstatě jde v tomto případě o prostor v jehož rámci existují homogenní soutěžní podmínky(80) . V případě výrobkového relevantního trhu se vždy zohledňuje, zda má uživatel či spotřebitel z hlediska ekonomického reálnou možnost volby. Jinými slovy zda v rámci relevantního (geograficky) trhu reálně existuje konkurence mezi výrobky, které jsou jeho součástí a je zde předpoklad, že tyto výrobky jsou vzájemně zaměnitelné (v této souvislosti se často hovoří o substituovatelnosti)(81) . Tato zaměnitelnost se dá posuzovat na základě podoby, ceny, užití, zvláštní povahy výrobku či z hlediska tzv. věrnosti značce. Je však vždy nutno dbát na momentální podmínky každého chování.

Faktickým jednáním v hospodářské soutěži je pak situace kdy jednající musí svou vlastní aktivní činností projevit vůli směřující k určitému cíli, kdy navíc tato činnost musí být způsobilá přivodit újmu jiným soutěžitelům a spotřebitelům. Vůle jednajícího subjektu musí být vědomá a chtěná, jednající si tedy musí být vědom své vůle jednat, na druhé straně však tato vědomost nedopadá na způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům a spotřebitelům; ta je totiž ovládána principem objektivního porušení(82) . Postačí tedy, pakliže určité vědomé jednání bude fakticky (bez vědomí jednajícího) způsobilé přivodit následek předpokládaný ust. § 44 odst. 1 obch. zák..

Existuje-li relevantní jednání v hospodářské soutěži, je pro aplikovatelnost dobrých mravů soutěže třeba, aby toto bylo současně (a kumulative) s těmito v rozporu. Na otázku, kdy je určité chování v rozporu s dobrými mravy soutěže a kdy ne, existuje celá řada odpovědí lepší i horší kvality a stěžejním problémem se stává možnost definovatelnosti takovýchto a obdobných právních pojmů.

II.2.bb.ab. Dobré mravy soutěže

Při snaze o vytvoření univerzální definice dobrých mravů soutěže se velmi často vychází ze zcela zjevně se nabízející podoby s obecnými dobrými mravy, kdy starší nauka tvrdila, že "dobré mravy soutěže jsou dobré mravy určitého druhu"(83) . Ačkoliv tato notně šalamounská odpověď má své opodstatnění, obecně je třeba přijmout tezi, že "dobré mravy soutěže nelze ztotožňovat s pouhými dobrými mravy, pokud jimi myslíme to, co bychom mohli označit za mravy uhlazené, zdvořilost, kultivovanost"(84) . Není tedy možné směšovat obecnou, teoretickou morálku, pro právo vyjádřenou zásadou dobrých mravů, s principy platícími v oblasti hospodářské soutěže, tak jak to činila předválečná judikatura(85) . Samozřejmě je leckdy velmi obtížné tyto pojmy od sebe oddělit, avšak o tom, že pojmy dobré mravy a dobré mravy soutěže nejsou totéž není sporu(86) .

Zde si je ovšem nutno připomenout, že účelem práva nekalé soutěže není reprobovat veškeré takové jednání, které se dostane jakýmkoliv způsobem do rozporu s dobrými mravy soutěže. Je vždy věcí intenzity konkrétního porušení a splnění dalších podmínek požadovaných ust. § 44 odst. 1 obch. zák. bude-li se jednat o nekalou soutěž. Zájmem chráněným právem nekalé soutěže(87) je totiž fungování férové hospodářské soutěže , kdy některá porušení, ač s dobrými mravy soutěže rozporná, nemusí vykazovat kauzální vztah k hospodářské soutěži, tak jak to vyžaduje teoretické vymezení nekalé soutěže a relevantní judikatura (srov. R 3 Cmo 820/1995 VS v Praze, či Vážný 10 611 (1931)). Taková jednání pak nespadají pod nekalou soutěž a jako taková zůstávají v platnosti, tzn. způsobují právně relevantní a očekávané následky.

Ačkoliv jsem si vědom spornosti takovéhoto tvrzení, v obecném lze cum grano salis říci, že dobré mravy soutěže jsou zvyklostmi soutěže(88) , a to zvyklostmi svého druhu. Zvyklost v klasickém slova smyslu jistě vykazuje vyšší stupeň rigidity, než soudcovským právem dynamicky tvořené dobré mravy soutěže, přesto však není po mém soudu vhodné tyto pojmy od sebe striktně oddělovat. Ostatně Pařížská unijní úmluva na ochranu živnostenského vlastnictví z roku 1883 používá v čl. 10 bis pro potřeby nekalé soutěže slova "poctivé zvyklosti v živnosti či obchodě" (tedy nahrazuje jimi naším právním řádem předpokládané dobré mravy soutěže). Navíc také předválečná judikatura opakovaně zvyklosti, obyčeje či usance považovala za měřítka toho, co je za rozporné s dobrými mravy soutěže možno považovat a co nikoliv(89) . Značnou roli v možnostech pojmového vymezení dobrých mravů soutěže hraje čas; to, co včera bylo flagrantním porušením dobrých mravů soutěže, je dnes často nezávadným, či dokonce žádaným jednáním.

Pro lepší pochopení pojmu "dobré mravy soutěže" bych se ještě pozastavil u dvou teoretických problémů. Za prvé u toho, jestli otázka, zda jde o rozpor s dobrými mravy soutěže, je otázkou právní či skutkovou. Tento problém byl v této práci již řešen v souvislosti se stejným problémem u dobrých mravů obecně (viz.kap.II.1.). Také v oblasti dobrým mravů soutěže je dle mého možno uzavřít problém tak, že jde o otázku právní. Argumentace je shodná s argumentaci uvedenou výše(90) .

Druhým teoretickým problémem, který však byl v obdobných souvislostech v této práci již také řešen, je otázka, co je vlastně důvodem aprobace jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. Zda právě tento rozpor nebo zákonné ustanovení, které toto upravuje. Stejně jako u dobrých mravů obecně i zde zastávám názor, že důvodem je rozpor ze zákonným ustanovením (konkrétně s § 44 obch.z.). (Pro bližší argumentaci srov. kap. II. 2.a in fine.)

II.2.bb.ac. Vztah dobrých mravů a dobrých mravů soutěže

Ačkoliv na pohled se tyto pojmy zdají být téměř shodné, většině autorů je jasný opak. Především je jasné, že je nelze zaměňovat nebo užívat promiscue(91) . Stejně jako u obecné morálky i zde platí, že určité jednání může být z hlediska obou termínů hodnoceno jako ambivalentní a jiné nikoliv. Obecně platí, že určité jednání:
· může být v rozporu s obecnými dobrými mravy soutěže,i když z hlediska obecné morálky je v pořádku (např. většina případů dle ust. § 47 obch.z.)
· může být v rozporu s obecnou morálkou, aniž se jakkoliv dotklo dobrých mravů soutěže (např.vražda (§ 219 trestního zákona) a pod.)
· může být v rozporu jak s obecnou morálkou, tak s dobrými mravy soutěže (krádež listiny s informacemi důležitými pro obchodní vedení společnosti)
· může být indiferentním vůči jakémukoliv morálnímu hodnocení (běžná lidská činnost - např. řízení vozidla, četba literatury apod.)

Především je nutno jednoznačně říci, že je třeba od sebe obecnou morálku a jakékoliv její pragmatičtější modifikace oddělit. Dobré mravy soutěže se jistě velmi blízce dotýkají obecné slušnosti v podnikání či obchodnické korektnosti. Nelze jim však přiřazovat nějaký širší etický podtext. Stejně tak jako se od sebe liší morálka a právo, tak se od sebe liší obecné dobré mravy a specialisované dobré mravy soutěže. Nelze tedy s poukazem na ně požadovat od podnikatelů něco více než jen obyčejnou podnikatelskou korektnost v rámci jistých uznávaných obchodních zvyklostí(92) . Vzali-li bychom totiž jakékoliv širší chápání za své, pouze bychom dublovali ust. § 3 odst.1 obč.z., i když je pravdou že jsme stále v oblasti soutěžního práva. Tato oblast má svá pravidla, která se s obecnými mravními pravidly často nejen rozcházejí, ale dokonce jsou velmi často kontradiktorní. Nešlo by to však jinak, protože se ocitáme v oblasti soutěžních vztahů, které pro svou existenci potřebují možnost potírat druhé. Jde jen o hranice, ve kterých se je možno de lege artis pohybovat. Proto existuje institut dobrých mravů soutěže.

Možno tedy jistě shrnout, že dobré mravy soutěže jsou specializovanou modifikací obecných dobrých mravů, které však tvoří vlastní kategorii. Přičemž platí, že jakékoliv hodnocení jevů z hlediska dobrých mravů soutěže musí splňovat základní principy obecných mravů (pakliže však nejde o jevy, které jsou takovémuto hodnocení indiferentní). Jinými slovy obecná morálka je dobrým mravům soutěže nadřazena, i když oba často vycházejí z jiných předpokladů.

II.2.bb.ad. Dobré mravy soutěže a obecný (dobrý) vkus

V souvislosti s reklamou se především v německy mluvících zemích objevuje tzv. reklama proti dobrému vkusu. Tento významově dobrým mravům soutěže velmi blízký pojem lze vztáhnout na celou hospodářskou soutěž, není však možné připustit jeho ztotožňování s dobrými mravy soutěže a obdobnými korektivy, jak praxe často činí.

Vyjděme z toho, že definovat dobrý vkus je daleko složitější než definovat dobré mravy soutěže a to především proto, že zatímco dobré mravy soutěže jsou pojmem právním, dobrý vkus je spíše kategorií estetickou, ergo mimoprávní. Dobré mravy soutěže proto přes svou dynamiku vykazují jistý stupeň stability, dobrý vkus nikoliv. Ten je ryze subjektivní a pravděpodobně ani není možné vytvořit určitý průměrný dobrý vkus, jakožto obecné hodnotící kritérium(93) . Přesto tak je v praxi činěno a dobrý vkus je často srovnáván s veřejným míněním či veřejnými mravy a jako takový je pak zneužíván pro potírání společensky toho času závadné a nežádoucí jevy. Křiklavou ukázkou takového šikanózního projevu společenské regulace je např. řada soudních řízení se spisovateli A. Ginsbergem či D. H. Lawrencem a jejich vydavateli ve Spojených státech v 60.letech. Zatímco tehdy byla Lawrencova kniha Milenec lady Chatterleyové považována za nejhorší pornografii (tedy něco co je jistojistě v rozporu s dobrým vkusem), dnes je tatáž kniha považována za klasiku. Opět to jen svědčí o silné úloze času v možnostech definice dobrého vkusu či dobrých mravů soutěže a ostatně také o mezích možností regulace společenských jevů právem.

Obdobně bychom mohli posoudit v současné době na území ČR velmi rozsáhlou billboardovou reklamu na malířské potřeby s vyobrazením spoře oděné ženy ležící na reklamovaném výrobku a uvedeným sloganem "udělala jsem si to sama". Na první pohled toto vícevýznamové sousloví jistě pro řadu lidí bude nevkusné (ač více než velmi nápadité a vtipné), avšak nelze hovořit o tom, že by bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže. Jiný případ. Potravinářská společnost reklamuje nový druh výrobku způsobem, kdy zobrazuje unisono srkající rodinu při jeho konzumování. Takto pojatá reklama působí v našich zeměpisných šířkách jistě nevkusně, avšak z pohledu dobrých mravů soutěže je opět nezávadná.

Relevance dobrého vkusu může být uplatněna tedy toliko v souvislosti s ust. § 2 odst. 1 z. č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, kde se praví, že reklama nesmí mj. obsahovat prvky ohrožující obecně nepřijatelným způsobem mravnost. Stane-li se tak, Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání pak určí v souladu s ust. § 8 téhož zákona sankci. Nutno podotknouti, že výrazové prostředky tímto zákonem užívané nejsou zrovna nejvhodnější a celý právní předpis je tak velmi snadno zneužitelný(94) .

S ohledem na výše uvedené možno konstatovat, že existenci dobrého vkusu nelze popřít, stejně tak nelze popřít, že se určité jednání v hospodářské soutěži může velmi snadno ocitnout s tímto v rozporu, avšak tím není eo ipso řečeno, že je v rozporu také s dobrými mravy soutěže. V poslední době je ostatně velmi časté, že se chování české společnosti dostává na samou míru únosnosti vkusu (a to dobrého i, bohužel, špatného) a pro možný závěr rozpornosti s dobrými mravy soutěže tak může dobrý vkus, či cit pro vkus posloužit pouze jako pomocné měřítko.

II.2.bb.ae. Role soudce při definování dobrých mravů soutěže

Ačkoliv je pojem dobré mravy soutěže pojmem velmi důležitým a diskutovaným, neexistuje jeho obecně závazná (normativní) definice. Jde o vágní právní pojem, kdy určení jeho obsahu je ponecháváno na praxi, především na soudcovské tvorbě práva. Jedině soudce je v případě sporu oprávněn rozhodnout, zda konkrétní jednání je v rozporu s dobrými mravy soutěže čili nic. Zřejmé tedy je, že jde o quaestio iuris.

Přesto, že přílišná vágnost či ambivalence právní normy je leckdy na škodu věci domnívám se, že pokoušet se přesněji definovat dobré mravy soutěže cestou soudcovské tvorby práva je nežádoucí. (I když novela obchodního zákoníku, tak, jak je v současné době diskutována, se touto cestou, totiž cestou až otrocké precizace institutů obchodního práva vydala). Podle mého názoru je úlohou soudce toliko vytvořit obecnější mantinely pro velmi pružnou možnost definování nejen dobrých mravů soutěže, nýbrž také obecných dobrých mravů či poctivého obchodního styku, jinými slovy "dobrý soudce soudí podle zásad slušného a dobrého a dává přednost ekvitě před striktním zněním zákona". Nutno však pamatovat na to, že ačkoliv jde o zásady, jde o zásady právní, tedy objektivní, i když jistě velmi ovlivněné okamžitým stavem právního vědomí soudce a relevantní názorovou hladinou právnické a částečně laické veřejnosti(95) .

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že pokoušet se přesněji či dokonce normativněji definovat dobré mravy soutěže je nežádoucí a i zde platí "omnis definitio periculosa est". Jisté je, že pro odpověď na otázku zda došlo k rozporu s dobrými mravy soutěže je nutno soudit podle povšechné povahy činu. Zároveň je vždy nutno přihlížet k obecným korektivům a k obecným právním zásadám, kdy dobré mravy soutěže jsou toliko partikulární právní zásadou, která pouze doplňuje zásady "vyššího" stupně. Je tak možné, aby se konkrétní jednání sice nedostalo do rozporu s dobrými mravy soutěže, avšak aby porušovalo obecné dobré mravy. Vzhledem k tomu, že taková jednání jsou ve své valné většině výkonem práva právními úkony, je pak jistě důvodné na tento vztáhnout nejen aplikovatelnost ust. § 265 obch. zák., ale také ust. § 3 odst. 1 a § 39 občanského zákoníku (a to mj. s přihlédnutím k ust. § 1 odst. 2 obch. zák.). Bez ohledu na statut jednajícího totiž platí, že každý by měl jednat dle cti a víry (Treu und Glauben).

JUDr. Bohumil Havel je asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.
Článek byl v původní verzi v tištěné podobě publikován v časopise Právník č. 1/2000 na straně 37.