II.3. Dobré mravy v právu veřejném

Již ze samé podstaty práva veřejného(96) je zřejmé, že instituty typu dobré mravy a pod. zde nemají přílišného opodstatnění. Důvod takovéhoto tvrzení je v tom, že v právu veřejném platí princip enumerativnosti státních pretenzí vyjádřený v Ústavě článkem 2 odst. 3, kde se praví "státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon". Vágní a příliš široké pojmy by byly popřením výše uvedeného principu, i když i v takovém případě by státní moc jednala na základě zákona. Pramenem práva by nadále zůstával zákon - právní norma, avšak dostalo by se přílišné možnosti volného uvážení, které by bylo (a je) v rozporu s právní jistotou jedince. Tím by se takováto činnost dostala do rozporu s principy právního státu a je proto třeba se jí ve větší míře vyvarovat. V této souvislosti vystupuje na povrch jistý stupeň ambivalence právní normy. Na jedné straně je v zájmu právní jistoty třeba, aby právní norma byla definována co nejjasněji a zároveň je v zájmu společenského vývoje třeba zachovat vcelku širokou obecnost. Tento zdánlivý paradox je však vzhledem k dynamice a variabilitě společnosti nutný(97) .

Obdobně se vyjadřuje také Evropský soud pro lidská prává, který ve svém rozsudku Sunday Times proti Spojenému království v  roce 1979 pravil: " Soud připomíná, že za "zákon" ve smyslu čl.10 odst. 2 Úmluvy může být považována pouze norma formulovaná dostatečně přesně na to, aby občanovi umožnila přizpůsobit chování: občan musí mít možnost za daných okolností v dostatečné míře předvídat, v případě potřeby za pomoci znalých poradců, důsledky, jaké může určitý čin přinést. Důsledky ovšem nemusejí být předvídatelné s absolutní jistotou. Jistota, ačkoli je žádoucí, je někdy provázena nadměrnou rigiditou; avšak právo se musí umět přizpůsobit změnám situace. Mnoho zákonů tak nevyhnutelně používá více či méně vágní formulace, jejichž interpretace a aplikace závisejí na praxi.(98)

Je také pravda, že základní principy požadované občanským právem je třeba v mezích možností dodržovat stejně tak v právu veřejném. I zde totiž subjekt, který je nositelem veřejné moci svými kroky zakládá, mění nebo ruší určité právní vztahy jichž se účastní také právnické či fyzické osoby soukromého práva. Ty mají jistě právo předpokládat, že to co platí pro ně, tím více platí pro zásahy nositelů státní moci. Proto např. v právu správním platí, že veškeré jednání veřejné správy musí být nepochybně v souladu s dobrými mravy(99) . Neplatí to jen v oblasti práva správního, nýbrž ve všech oblastech práva veřejného, tedy tam kde vystupuje onen nositel státní moci - autorita.

Přistoupíme-li na tezi, že veškerá činnost soudu je činností veřejnoprávní autority, pak se možnosti užití "dobrých mravů" okamžitě rozšiřují. V tom okamžiku jakékoliv soudní relevantní jednání musí vykazovat s pohledu dobrých mravů nezávadnost.

II.3.a. Poznámka k evropskému právu

Jestliže se zaměříme na četbu normativních textů vydávaných v rámci Evropské unie zjistíme, že jsou plné všelijakých vágních pojmů. Výše bylo řečeno, že jejich užití je nutnou podmínkou pro zachycení společenské situace. V intencích tohoto pravděpodobně uvažoval také Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen ESLP), když judikoval "...vzhledem k nezbytnosti vyhnout se nadměrné rigiditě a přizpůsobovat se změnám situace si řada zákonů vynucuje použití více či méně neurčitých formulací..."(100) . Na první pohled se zdá, že konstatování ESLP je jen logickým potvrzením toho, co je všem víceméně jasné. Právo jako hodnotový a hodnotící systém chování ve společnosti je na společnosti přímo závislé a proto také jeho dynamiku nemůžeme oddělit od dynamiky jednotlivce, resp. společnosti jako celku. Je také nasnadě, že není možno právními formulemi trvale obsáhnout šíři lidského jednání, tedy že právo nemůže být všeobjímající. Je proto ESLP navržené řešení skutečně tím pravým návodem? Osobně se domnívám, že nikoliv. Pokusím se vysvětlit proč.

Už dlouhá staletí se pozitivističtí právníci a jim podobní snaží "vtěsnat" lidské chování do paragrafů a formulí, tedy vytvořit jakýsi (v našem případě) psaný "ideál" lidského chování. Neustále však naráží na prostý fakt, že to zkrátka nelze. V dnešní, moderní době, kdy jsme si již leccos pragmaticky a racionálně vysvětlili (k smůle naší fantazie), máme dán i pojmový obsah právního státu. Jednou z jeho vlastností je také tzv. právní jistota, která, lapidárně řečeno, spočívá v tom, že stát zajistí občanům předvídatelným způsobem ochranu jejich subjektivních práv nebo je v případě porušení povinností potrestá předvídatelnými sankcemi(101) . A právě zde spatřuji hlavní výtku vůči řešení ESLP. Není možné, aby takovýmto vágním a nebezpečným způsobem byla formulována vnitrostátní pravidla. Lehce by se mohlo stát, že by si různí soudci toto pravidlo vykládali různě a jistota občanů by byla narušena, ne-li úplně vymazána. Je určitě jistější způsob vytvářet normy tak, aby poplatny době svého vzniku (což je jistě nutnost), nějaký ten čas vydržely a v okamžiku, kdy společenský vývoj neudržitelně postoupil, byly prostě zákonným způsobem změněny.

Je však také nutno zkonstatovat, že výše uvedené neplatí bezvýjimečně v právu komunitárním a mezinárodním. V obou je totiž velmi komplikovaná otázka vynutitelnosti a otázka jazykového dopadu. Původní texty jsou vždy jen v hlavních světových jazycích a je proto, vzhledem k specifikám právních řádů jednotlivých signatářských států, nedobrá jejich přílišná kazuističnost. Zároveň je však nutné také jedním dechem dodat, že ČR se podvolila závaznosti rozhodnutí dle mezinárodního, resp.komunitárního práva pro sama sebe a své občany. Čím více se tedy náš právní řád bude tomu evropskému blížit, tím více se jím budou řídit také naši soudci.A ačkoliv doktrinálně u nás soudcovské právo neexistuje, všichni jsme si vědomi jeho silného dopadu na reálný právní život. A kruh je uzavřen. Souvislost mezi přímým dopadem takového rozhodnutí na vnitrostátní právní řád a právní jistotou občana je dána (pakliže se ovšem v takovémto případě dá ještě o nějaké právní jistotě vůbec hovořit).

II.4. Dobré mravy de lege ferenda aneb pojem-li se vypracuje precisní, zničí se skutečnost

Jakékoliv pokusy o bližší specifikaci pojmu dobré mravy souvisí s možnostmi jasnější specifikace právního pojmu vůbec. Je ověřeno dlouhodobou zkušeností, že není možno zastavit vývoj tak, aby určité pojmy platily víceméně pořád. Stejně tak je třeba uvědomit si, že západní civilizace není jediná, která vytváří právo a kulturu vůbec. Existuje celá řada civilizovaných a neliterárních (primitivních) společností, jejichž obecné pojmosloví je velmi rozvinuté, avšak do pro nás srozumitelného jazyka jen těžko převoditelné. Tím však není dána jeho neexistence. Jde jen o to, že záleží na lingvistických schopnostech každého z nás jak je budeme schopni pojmout(102) . Můžeme tedy na možnost precizace pojmu buď rezignovat (pojmy však společnosti brát nesmíme) , nebo si pro potřeby pozitivního práva určit vlastní hranice (omezení chápání) a v nich dojíti k určité konceptualizaci. Další výklad bude podáván v intencích druhé z možností.

Vyjdeme z toho, že pozitivní právo se snaží regulovat a normovat lidské chování. Prostředkem je mu právní norma jakožto nositel dovolení nebo zákazu určitého chování. Tvůrce právní normy (v našem případě stát nebo jiný orgán v rámci delegace) se tak jazykovými prostředky pokouší vystihnout veškeré možnosti jednání tak, že určitá jednání reprobuje. Výsledkem pak je soubor právních norem (pozitivní právo), jež by mělo zamezit negativním společenským jevům. Soudce jakožto arbitr by pak měl dle panující doktríny tyto normy znát a každé ze závadných jednání pod ně subsumovat a tím udržovat pokojný stav ve společnosti (k soudcovské tvorbě práva srov. kapitolu V.).

Snahou každého normotvůrce jistě je, aby jím vytvořené právní normy platily co nejdéle. Stává se pak, že ve snaze udržet tuto tendenci dochází k tomu, že "mrtvé" normy formálně platí, ačkoliv praxe je přezírá. Z tohoto pohledu pak je velmi jednoduché tvrdit, že určitý právní předpis platí již víceméně 180 let, i když to je jasně iluzorní. "Není pravdě podobno", tvrdíval klasik českého občanského práva Emanuel Tilsch, "že by bylo lze domoci se theoreticky bezvadných všeobecných pravidel(103) . Proto je také jasné, že obsah každého z pojmů nutně podléhá společenskému vývoji, jinak řečeno - formálně slovo trvá, avšak materiálně-obsahově se pod tlakem doby mění.

Další komplikací pro přesnost pojmu dobré mravy je nebezpečí možného vzniku definice v kruhu. Pro vyjasnění totiž musíme definovat především pojmy definující(104) , což vzhledem k výše uvedeným poznámkám k dobrým mravům pravděpodobně není možné. Operuje se zde s pojmy jako je kultura, náboženství, právo, věda, filosofie apod., které je vždy nutno chápat v určitých společenských souvislostech a není možno je užívat jako určité axiomatické danosti, o kterých není pochyb.

Komunikačním prostředkem mezi normotvůrcem a recipientem právních norem je jazyk. Nejde však o jazyk v běžném slova smyslu, nýbrž o jazyk právní(105) . Ten vykazuje určité, mj. i lexikologické zvláštnosti. Především je velmi zjednodušen a ignoruje jevy jako např. konotace. Z povahy věci je jasné, že tomu ani jinak býti nemůže. Zároveň však právě tímto zjednodušením a omezeností lidské slovní zásoby pro nové jevy limituje možnosti precizace pojmů. Čas od času se objeví nové jevy pro které český jazyk nemá ekvivalentní termín a užití cizojazyčného termínu není vždy nejpřesnější. Objevily se samozřejmě také snahy o vytvoření universálního jazyka pro potřeby vědy. Narazily však vždy na neřešitelné problémy a zůstaly proto jen okrajovými, určitým skupinám známými teoriemi. V různosti a omezenosti jazykových prostředků také spatřuji jeden z hlavních důvodů pro nemožnost vytvoření univerzálnějšího právního pojmosloví (nehledě ke geografickým a vývojovým odlišnostem).

Pro potřeby de lege ferenda se tedy domnívám, že není vhodné a možné pokoušet se legální definicí vyjasnit pojem dobrých mravů. Dostali bychom se tím do slepé uličky rigidity a takový pojem by pozbyl svého významu. Zároveň však není možné ponechat interpretaci na voluntaristickém výkladu subjektů práva. Důležitou (a rozhodující roli) zde musí hráti nezávislý soud, který svou činností vymezí hranice chápání pojmů. Jestliže je zde, ale i v celém textu držen názor, že není vhodné pojem dobré mravy legálně definovat, je tím také řečeno, že tento pojem nevyžaduje bližší konkretizace a jeho výklad je vždy otázkou praxe(106) .