V tomto případě jde o jeden ze zvláštních případů odpovědnosti za škodu. Důvod pro takovouto skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu byl stejný jako u výše uvedených, totiž snaha o rozšíření možností potírání nežádoucího chování adresátů právních norem.

II.2.cc. Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 424 obč.z.)

V tomto případě jde o jeden ze zvláštních případů odpovědnosti za škodu. Důvod pro takovouto skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu byl stejný jako u výše uvedených, totiž snaha o rozšíření možností potírání nežádoucího chování adresátů právních norem. A stejně jako u výše uvedených právních norem hovořících o dobrých mravech i zde rozhoduje soudce.

Občanský zákoník zde stanoví, že za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Tím je dáno, že pro možnou odpovědnost musí existovat v jednom okamžiku:
· jednání v rozporu s dobrými mravy
· vzniklá určitá škoda
· kausální nexus mezi jednáním a vzniklou škodou a 
· úmyslné zavinění škůdce.

Bylo již uvedeno výše, o rozporu jednání s dobrými mravy rozhoduje soudce. Oproti tomu úmysl škůdce způsobit někomu svým jednáním škodu musí prokázat vždy poškozený (v tomto případě se tedy neuplatňuje presumpce viny). V dalším se postupuje dle běžných ustanovení obč.z. o odpovědnosti za škodu.

II.2.dd. Určení doby plnění soudem (§ 564 obč.z.)

Zákon v tomto ustanovení dává věřiteli v případě, že je doba plnění ponechána na vůli dlužníka právo podat soudu návrh na její určení. Soud musí však rozhodnout tak, aby navržený způsob byl v souladu s dobrými mravy.

Věřitel se může svým návrhem domáhat vydání rozsudku, který nahrazuje projev vůle dlužníka (§ 161 odst.3. OSŘ).Soud, vyhoví-li, určí dobu splatnosti, aniž by nějakým způsobem deklaroval nebo uložil povinnost dlužníka dluh splnit. Právo věřitele plynoucí z § 564 obč.z. nepodléhá promlčení(66) . Ustanovení tohoto paragrafu však neplatí pro obchodní závazky, kde je tato problematika řešena speciálním ustanovením § 341 obch.z.. Po přečtení tohoto ustanovení se však vkrádají pochyby, zda tato duplicita není zbytečná.

II.2.ee. Odstoupení od smlouvy o ubytování ubytovatelem (§ 759 obč.z.)

Pouze pro úplnost upozorňuji též na ustanovení § 759 obč.z., kde se v odstavci druhém praví, že ubytovatel může od smlouvy před uplynutím dohodnuté doby odstoupit, jestliže ubytovaný v ubytovacím zařízení i přes výstrahu hrubě porušuje dobré mravy nebo jinak hrubě porušuje své povinnosti ze smlouvy. Oproti jiným ustanovením operujícím s porušováním dobrých mravů je zde zesílení v pojmu "hrubě". Nestačí tedy jen "obyčejné" porušení, nýbrž musí jít o kvalifikovanější počin. O tom, co je za hrubé porušování dobrých mravů možno považovat a co nikoliv, bude vždy nutno rozhodovat v konkrétním případě s přihlédnutím k zaběhlé praxi a soudním rozhodnutím. Pro prevenci možných sporů bych doporučoval přesné smluvní vymezení toho, co bude za hrubé porušování dobrých mravů považováno.

II.2.ff. Důvody vypovězení nájmu (§ 711 odst.1.písm.c) obč.z.)

Obdobným případem je také možnost vypovědět nájemní smlouvu pronajímatelem s důvodu, kdy nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí, přes písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě. Opět nestačí jen pouhopouhé porušování dobrých mravů, nýbrž musí jít o hrubé porušování. Oproti předchozímu ustanovení je vždy nutná účast soudu, protože zákon váže tuto (aj.) možnost (i) na přivolení soudu, kdy jen a pouze ten může rozhodnout co je možno hrubým porušováním dobrých mravů chápat(67) .

Výstrahou o které se v zákoně hovoří, je rozuměn jakýkoliv kvalifikovaný úkon z něhož je jasně patrno, že se jím míní založení možnosti výpovědi z nájmu(68) . Za hrubé porušování dobrých mravů pak je považováno takové chování, které svou intenzitou nebo četností narušuje klidné soužití v domě, zejm. jsou-li napadáni ostatní spolunájemníci nebo je-li devastován majetek ap.

Poučné jsou také rozsudky, které sice nedotýkají přímo tohoto problému, avšak úzce souvisejí s nájmem bytů a dobrými mravy. Např. KS v Hradci Králové judikoval, že není v rozporu s dobrými mravy jestliže pronajímatel dá výpověď z nájmu bytu, aby uspokojil svou bytovou potřebu, i když ve stejném domě (jehož je vlastníkem) už tak učinil i dalšímu nájemci(69) .

II.2.gg. Vrácení daru (§ 630 obč.z.)

Mohlo by se zdát, že okamžikem předání resp. převzetí daru je darovací smlouva perfektní a není již možno jejího zmaru. Zákon však v zájmu hladkého a rozumného spolužití občanů dává dárci možnost, aby za určitých předpokladů žádal navrácení daru. Podmínkou je nutnost existence dvou právních skutečností, totiž:
· musí dojít k hrubému porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a kumulative
· musí být uskutečněn dárcem jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému (jako takový může být proveden jakoukoliv formou, musí z něj však být patrný úmysl požadavku vrácení poskytnutého daru).

Z dikce zákona opět plyne nutnost hrubého porušování dobrých mravů, čímž je zde rozuměno soustavnější porušování vyšší intenzity, vztahující se povětšinou k fyzické a duševní integritě dárce a členů jeho rodiny(70) .

Darovací vztah zaniká okamžikem, kdy se obdarovaný dozví (kdy mu dojde projev dárcovi vůle) o dárcově úmyslu požadovat navrácení daru. O navrácení daru se může dárce domáhat kdykoliv s tím, že jde o majetkové právo a jako takové se dle ust. § 101 obč.z. promlčuje v tříleté promlčecí lhůtě. Dárce se nemůže svého práva požadovat navrácení daru dopředu smluvně vzdát(71)

II.2.hh. Dobré mravy v  úpravě práva rodinného

V oblasti práva rodinného (stejně tak v oblasti práva dědického) hrají nenormativní regulativní (paraprávní) systémy daleko větší roli než v jiných oblastech pozitivního práva. Důvodem je dle mého důležitost institutů rodinného práva jako je rodina či manželství. Jestliže je (i když dnes již ne bezvýhradně) rodina považována za základ státu, pak je zvýšená intenzita ochrany nasnadě. Proto je také daleko větší důraz kladen na čistotu morálního pozadí rodinného života jednotlivce. Zároveň je však tím samým v řadě případů zasahováno do nejniternějších věcí člověka a tím jsou také dány mantinely takovýchto zásahů.

Neodpustím si malou poznámku k naší době. Běžný občan české postmoderní společnosti, který čím dál tím více upadá do nutného (skutečně nutného?) přestrojování se své vlastní identity v něco, co je společností očekáváno, již na morální čistotu vlastní existence dávno rezignoval. Člověk se v tomto smyslu vlastně stává něčím co existuje na společenskou objednávku, kdy (veřejně projevovaná) odlišnost či vlastní identita se stává přepychem. Postupem času jsou lámány všechny tradiční hodnoty lidského soužití, aniž by však byly nahrazovány novými. Ostatně dnešní doba je na takovýto přepych příliš rychlá, že! Až úděsně rychlá.

II.2.hh.a. Zánik společného jmění manželů (§ 148 obč.z.)

V okamžiku vzniku manželství vzniká také společný majetek manželů, jehož velikost se povětšinou s přibývající délkou trvání manželství zvětšuje. Často je jeho velikost velmi rozsáhlá a často je to také jediný zdroj pro zabezpečení hmotné existence celé rodiny. Stává se také, že jeden z manželů začne svým chováním tento majetek (a tím i hmotné zabezpečení rodiny) ohrožovat. Proto dává zákon soudu možnost aby ze závažných důvodů, zejména jestliže by další trvání společného jmění odporovalo dobrým mravům, mohl na návrh některého z manželů toto společné jmění zrušit i za trvání manželství.

Předem si je třeba uvědomit, že důvodem pro takovýto krok soudu jsou tzv. závažné důvody a dále je uvedena jejich varianta v odporování existence společného jmění manželů dobrým mravům. Použitím slova "zejména" dal zákonodárce jasně najevo, že jde o demonstrativní výčet, kdy je na úvaze soudce co bude za další závažné důvody možno považovat a co nikoliv. Dle ustálené judikatury (do 31.7.1998 byl namísto dnešního termínu společné jmění manželů používán termín bezpodílové spoluvlastnictví manželů, zákonem č. 91/1998 Sb. byl však nahrazen dnešním pojmovým označením) je za závažné důvody možno považovat mj. nehospodárné nakládání s majetkem na úkor ostatních členů rodiny, alkoholismus či nezřízený život jednoho z manželů(72) .

Společné jmění manželů je soudním výrokem zrušeno ke dni právní moci rozhodnutí a není tedy možno zrušit je ze zpětnou účinností.

II.2.hh.b. Důvody vydědění (§ 469a obč.z.)

O tom, že každý svéprávný člověk může pro případ své smrti zaopatřit další nakládání se svým majetkem, jistě není sporu. Zároveň je opět v zájmu rodiny jako celku upraveno, že jednu z nejdůležitějších dědických kategorií tvoří potomci. Nejinak je tomu také v českém dědickém právu, kde je v ust. § 473 obč.z. stanoveno, že v první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý stejným dílem.

Bylo by však na škodu věci, kdyby se takovýto princip zachovával paušálně, bez ohledu na momentální a konkrétní podmínky. Může se totiž stát, že v rodině nefunguje vše, jak by mělo, a mezi rodiči a jejich potomky vládne napětí, které často překračuje meze slušného soužití. Proto existuje v dědickém právu institut vydědění, tedy možnost, aby zůstavitel své přímé potomky za splnění určitých podmínek z dědické posloupnosti vyjmul(73) .

Tak ustanovení § 469a obč.z. stanoví, že zůstavitel může vydědit potomka, jestliže mj.v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. Výčet uvedený v zákoně (který zde není uveden celý) je taxativní a není jej tedy možno dále rozšiřovat. Zároveň však nutno říci, že uvedený důvod vydědění operuje s pojmem "v jiných závažných případech", čímž je dle mého proklamovaná taxativnost jistým způsobem nabourávána. Opět záleží na konkrétním případě co se pod pojmem "závažný důvod vydědění" bude uznávat a co nikoliv. Jisto však je, že se také tento důvod musí vázat na rozpor s dobrými mravy.

Zákon dále stanoví, že důvod vydědění musí být v listině o vydědění uveden (§ 469a odst.3 obč.z.). V této souvislosti vzniká otázka zda postačí pouhé odvolání se na zákonné ustanovení, nebo zda je třeba důvody kasuisticky rozvést. Ze zákonného ustanovení neplyne, že by důvod měl být výslovně uveden a proto (čistě formalisticky) by mělo úplně postačovat pouhé odkázání na příslušné označení právní normy. Tím by však jistě došlo k zásahu do právní jistoty a institut vydědění by se tak stal lehce zneužitelným. Domnívám se proto, že by bylo vhodnější plédovat k požadavku specifikování důvodů zůstavitelem(74) . Důvodem je kolize zájmů zůstavitele na straně jedné a jeho potomků na straně druhé. Jestliže přijmeme tezi, že institut vydědění je až krajním řešením, pak je patrno, že vyšší ochrany by měl požívat zájem potomků.

V souvislosti s nutným kasuistickým přístupem k chování v rozporu s dobrými mravy při aplikaci tohoto ustanovení je nutno říci, že se hodnotí chování nejen potomků, ale také rodičů. Nejvyšší soud zde judikoval, že není v rozporu s dobrými mravy jestliže potomek neprojevuje o zůstavitele zájem, jelikož tento neprojevuje zájem o něj. (srov. Rozsudek 2 Cdon 86/97 nebo Rc 21/98). Stejně tak je ovšem vždy nutno zjistit, "zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítěte, stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy" (srov.rozhodnutí KS v Českých Budějovicích Rc 23/98, cit. dle Sbírky soudních rozhodnutí č.3/98, str.166an.).

II.2.hh.c. Předlužení dědictví (§ 471 obč.z.)

Vzhledem k ustanovení § 39 obč.z. se jeví zákonná podmínka platnosti dohody dědiců a věřitelů o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, schválení soudem pokud tato neodporuje zákonu nebo dobrým mravům jako nadbytečná. Takováto dohoda totiž jistě je právním úkonem, a jako taková tedy musí splnit obecné požadavky své platnosti, tedy i ust. § 39 obč.z..

II.2.hh.d. Potvrzení dědictví více dědiců (§ 482 obč.z.).

Také v tomto případě, kdy je platnost dohody o vypořádání dědictví mezi více dědici vázána na schválení soudem(75) je opětovné kladení důrazu na nemožnost jejího rozporu se zákonem nebo dobrými mravy duplicitní. Tento požadavek mj. plyne ze samotné povahy věci, neboť soud nemůže svým potvrzením dát platnost něčemu co odporuje základním principům soukromého práva. Je proto dle mého zbytečné v zákoně opětovně na tyto principy poukazovat.

JUDr. Bohumil Havel je asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.
Článek byl v původní verzi v tištěné podobě publikován v časopise Právník č. 1/2000 na straně 37.