MOTTO: Svatá prostoto! Když jste nikdy nebyl u dvora, pane, nepoznal jste dobrý mravy. A když jste nepoznal dobrý mravy, jste nemrava a to není dobrý: nemrava je hříšník a hříšník je zatracen. Je to s vámi na pováženou, pane.
W. Shakespeare, Jak se Vám líbí

I. Právní zásady

I.1. Jejich význam a postavení v právu

I.1.a. Společenský aspekt zásad

Snad každý, kdo se někdy zaobíral otázkou práva jako celku, narazil na právní zásady. Nejinak je tomu také v naší právní vědě.(1)

Proto i v této práci předložím, pro pochopení dalšího textu, krátký exkurs do této problematiky.

Ať již zvolíme jakýkoliv přístup k právu, tedy pozitivistický resp. normativistický nebo sociologický, při hlubší analýze se nevyhneme odpovědi na otázku, co to vlastně právo je, resp. co je jeho esenciálním základem. Jestliže vyjdeme z toho, že právo je výsledkem nutného sociálního vývoje, bez něhož by tento vývoj nebyl možný, pak je také jasný ten závěr, který staví základ práva do středu společnosti. Během vývoje jednotlivce a společnosti se vytvořila celá řada pravidel, která byla a jsou společností akceptována, uznávána a často také vynucována. Objevila se v okamžiku, kdy člověk dosáhl takového stupně schopnosti abstrakce, že počal odlišovat věci nutně nepostradatelné a věci zbytné, ergo zbytečné pro jeho nutný vývoj. Ve stejném okamžiku si počal také uvědomovat svou "jedinečnost" v celém systému přírody a zároveň svou neschopnost přežít ve formě separátní existence. Během další socializace, kdy začala být vytvářena pravidla pro koexistenci různorodých jedinců, se některá z nich hypostazovala a vytvořila vlastní systém, který byl, nebo alespoň býti měl, dodržován celým tehdejším kulturním světem. Vznikly tedy jakési "sic! - všeobecné postuláty na lidské chování, uznávané v civilizovaných zemích a intuitivně vnímané jako zásady právní a to bez zřetele k tomu, zda jsou či nejsou explicitně vyjádřeny v zákoně".(2)

Jako každá jiná definice je i tato nutně zjednodušená, když hovoří o postulátech uznávaných v civilizovaných zemích. Chápu ji ovšem tak, že je tím myšlena ta část dnešní civilizace, která vyznává obecně přijímané demokratické principy tzv. západního stylu. Větší spor by však mohl vzniknout při interpretaci slov "..zásady právní..". Domnívám se totiž, že tento pojem je třeba znovu hypostazovat a jaksi ho "dejurisovat" v tom smyslu, že jeho obsah považuji za úplný základ nejen práva, ale především společnosti.

Vyjdeme-li z presumpce, že v počátcích lidského vývoje platila Hobbesova paremie "bellum omnium contra omnes", pak bylo existenční nutností vytvoření určitého jednotného regulujícího řádu. Takového řádu, který by byl přijat všemi. Avšak protože úroveň tehdejší vzdělanosti a úroveň tehdejšího kulturního vědomí nebyly příliš vysoké, nebylo možné vytvářet tento řád jaksi od stolu, a využily se proto mravní postuláty. Především ty, které dalo tehdejšímu světu náboženství, resp. církevní systémy. Tato pravidla byla zákony uchopena a byla jim státem dána jistá sankce (heteronomně, z pozice moci), čímž však eo ipso ztratila vlastnost mravních zásad. Proto bych institut právních zásad resp. obecných společnosti imanentních zásad postavil vedle samotného systému práva, nikoliv však nad něj.

Pakliže toto učiníme, vzniká hned několik otázek. Jistě se zeptáte, proč používám termín "společnosti imanentní". Odpovídám tak, že skutečně považuji takováto pravidla za životně důležitou (ne-li nejdůležitější) složku existence společnosti. Domnívám se, že tato je dokonce těmito pravidly podmíněna. To sice neplatí výslovně také o jednotlivci, pakliže však beru za svou nutnost existence člověka v rámci společnosti, pak je také nabíledni sekundární nutnost těchto pravidel a tedy přenesená podmíněnost existence člověka v tomto smyslu. Člověk je přeci jen zoón politikon a jako takový je povinován se společenským podmínkám přizpůsobit. (I když jistě ne bezvýhradně).

Musíme se ovšem také ptát jaký je vlastně zdroj a původ těchto zásad. Tato otázka částečně souvisí s otázkou koncepčního přístupu ke zdroji a původu práva jako celku. Tyto zásady mohou být, dle převládajících teorií(3) , odvozovány:
a) z nadpozemské, na empirické lidské vůli nezávislé autority (ius divinum)
b) z hypostazovaného rozumu (ratia)
c) z přírody, jakožto zdroje veškeré existence

Vzhledem k výše uvedenému, je zřejmá nepřijatelnost prvního přístupu (k teorii přirozeného práva srov.kap.I.4.). U dalších dvou přístupů se pozastavíme. Domnívám se, že jejich účinnost a samostatnost je pouze relativní, neboť ad b) by nemohlo nikdy působit bez přímého vlivu ad c). Aby mohl lidský rozum být zdrojem čehokoliv, musel nejdříve vzniknout. Tuto úlohu na sebe vzala právě příroda, respektive zákonitosti platící v přírodním systému. To však je otázka pro fyzickou antropologii a značně přesahuje ráz této práce.

Vraťme se však ještě ke zdroji zásad. Dle mého je tedy jejich zdrojem rozum, avšak nikoliv ve smyslu racionalistického pojetí, tak jak je obecně chápáno (4) . Zdrojem zde je běžný lidský rozum. Společnost se určitým způsobem vyvíjí a k tomu potřebuje určitá pravidla, která však nikdo jiný než člověk, ergo jeho rozum dát nemůže. Zásady jsou tedy důsledkem postupného uvědomování si člověka své vlastní rozumnosti, nutnosti systematizovat svůj společný (společenský) život a nutného zkulturňování sebe sama i celé společnosti. Americký antropolog E.B.Tylor vymezil lidskou kulturu jako komplexní celek, zahrnující náboženské a etické hodnoty a systémy, právní předpisy, poznání, umění a všechny zvyky a schopnosti, kterými jedinec disponuje jako příslušník společnosti a které si osvojil učením(5) . Hlavním cílem tohoto celku je uspokojování primárně biologických a sekundárně sociálních potřeb. Člověk během vývoje změnil svou kvalitu z homo faber (kdy jeho motivací bylo pouze přežití) na homo ludenis (jeho zájmy překročily hranice nutného živočišného světa). V tomto okamžiku také vytvořil základní, společnosti imanentní pravidla, která později plynule přešla do právních řádů jednotlivých států.

I.1.b. Obecné zásady právní

Uvedená plynulost nebyla ani tak společenskou samozřejmostí, jako spíše existenční nutností. Stejně jak probíhal proces socializace a zkulturňování jednotlivce, probíhala také postupná hierarchizace společnosti. Jejím důsledkem byla snaha jedněch ovládat druhé(6) . Bylo třeba zároveň snížit širokou entropii ve společnosti a vytvořit rovnovážný stav (homeostázi)(7) . Oba tyto cíle byly postupně naplňovány mj. tvorbou právních předpisů, které tehdy prvotně vycházely ze základních společenských (náboženských) zásad.

Historicky mají zásady právní svůj původ v právu římském(8) . Postupem času se staly jakýmisi interpretačními pravidly v jejichž intencích se uplatňuje pozitivní právo. Jsou tedy vlastně maximy a zároveň minimy(9) , které by měla společnost v zájmu vytěsňování sporů dodržovat. Tímto mají velmi blízko nejen k morálce a spravedlnosti (viz dále kap.I.2.), ale také k obyčejovému právu. Proto výklad jejich působení v právu spojím s výkladem o působení obyčejového práva.

I.1.c. Působení obyčejového práva a zásad

O historické síle obyčejového práva jistě není sporu. Dle některých autorů bylo obyčejové právo vlastně, vzhledem k juristické nevzdělanosti širokého obyvatelstva, původně veškerým právem(10) . A jako takové bylo všemi více či méně dobrovolně zachováváno. Postupem času však byla úroveň právního vědomí zvyšována a také chápání obyčejového práva se měnilo. Především se neustále snižoval jeho vliv. Důvodem byly jeho nekompatibilita s principy centralismu a absolutismu a přílišná roztříštěnost obyčejů v rámci celého území státu. Tehdejší normotvůrci si tento jev uvědomili a pokusili se pomocí zákonných norem obyčejové právo vytlačit, "neboť v obyčejích nebylo jiného spatřováno, než obmezený rozum poddaných"(11) . O jeho renesanci se pokusili zastánci historické školy, avšak bezvýsledně. Později se tak velmi často hájil názor, že "jest tedy obyčejové právo pro obor práva občanského na dohledné doby skutečně odstraněno a známe tu jen zvyklosti(12) . Po mém soudu však tento názor přijmout nelze a především z důvodu snahy o internacionalizaci celého práva je třeba připustit, že i nadále bude obyčejové právo platit, když často je to vlastně to jediné na čem se konkrétní subjekty shodnou a dohodnou.

Dnes je obyčejové právo chápáno jako souhrn právních pravidel, který prýští z všeobecného přesvědčení občanů a jeví se navenek v jejich stejném chování v určitých právních situacích, zachovávaném po dlouhou dobu(13) . Za definiční znaky jsou považovány:
a) obecné přesvědčení občanů o právní závaznosti obyčeje (opinio necessitatis)(14)
b) dlouhodobé zachovávání obyčeje (usus longaevus), někdy se v tomto smyslu užívá sousloví "užívání od nepaměti"
c) obecnost, vynutitelnost a nutnost toho, aby obyčej spadal do sféry právní.

Nesplňuje-li některé z pravidel výše uvedený výčet, nejedná se o obyčej. Většinou v takovémto případě jde o zvyklost. Ta je obvykle považována za tradicionální chování, které nezakládá právní pravidlo, nýbrž jeví se jen jako prosté opětování se stejných činů, aniž by byla pociťována právní nezbytnost pro toto(15) . Pro argumentaci ve prospěch zvyklosti je však nutná jejich notorická známost aplikujícími smluvními stranami. V takovémto případě by totiž neplatila zásada ignorantia iuris non excusat, protože zvyklost nemá povahu právní normy a v případném soudním řešení by musel soudce notorickou známost zvyklosti prověřit.

Pro přímou působnost obyčeje resp. zvyklosti je třeba tyto od sebe oddělit. Zatímco v případě přímé působnosti zvyklosti je jasné, že tato v obecném slova smyslu pramenem práva není (jinak tomu však je v oblasti práva smluvního), u obyčeje to není tak jasné(16) . Osobně se však domnívám, že obyčejové právo je právem sekundárním, kdy primárním pramenem práva je vždy norma, která na obyčej odkazuje, tedy deleguje naň svou právní sílu(17) . V podstatě zde v tomto není valného rozdílu mezi obyčejem a zvyklostí.

Podobně je tomu také v případě právních zvyklostí. I ty jsou dodržovány víceméně jakožto jakési imperativy, které však nejsou pramenem pozitivního práva. Stanou-li se součástí právního řádu, jsou stejně jako obyčeje jeho sekundárním pramenem. Stávají se však často běžnou právní normou, která má svůj původ v určité zásadě.

I.2. Vztah práva, spravedlnosti a morálky v právu

I.2.a. Několik poznámek k pojmu práva

Jde nad rámec autorových možností i koncepce této práce věnovat se šířeji samotnému obsahu pojmu právo. Bylo již vytvořeno mnoho definic a zároveň byla již tolikráte dokázána jejich nemožnost(18) . Pokusím se, pro potřeby této práce, pouze objasnit v jakých intencích právo jako celek chápu.

Jak bylo citováním definice E.B.Tylora uvedeno výše, patří právo do celkového pojetí kultury. Právo je subsystémem obrovského systému lidské kultury. Proto také pojem, který se někdy používá jako náhrada pojmu přirozené právo - tedy právo kulturní(19) je z tohoto hlediska nesmyslný. Právo je v užším slova smyslu jistě soubor právních norem, které jsou státem dány, vynucovány a sankcionovány (raději bych však v tomto smyslu hovořil o právním řádu), avšak toto nestačí. Jest to jeden ze základních pilířů společnosti, který má vlastní existenci a je podmíněn okamžitou úrovní společnosti, resp. jednotlivce. Právo je schopno reflektovat pouze to, co si člověk je nějakým způsobem schopen představit. Jeho hlavním faktorem a původcem je člověk (srov. kap.I.4) a jeho biologické a sociální potřeby (mutatis mutandis to platí také pro společnost). Zároveň je však člověk právě tímto právem formován. Vezmeme-li za své, že se člověk rodí tzv. tabula rasa, jsa vybaven určitými biologickými predisposicemi, pak je to mj. právo, které jej formuje. Determinace jednotlivce společností a právem, ergo kulturním prostředím, je obrovská a primárně určující jeho další život. Člověk postupným uvědomováním si sama sebe a svého okolí adaptuje hodnotovou konfiguraci kultury(20) a tím se zapojuje do jejího spoluvytváření. Přes veškeré snahy však neexistuje jednotná světová kulturní konfigurace. Existují alespoň jakési "přirozené" základy kultury, které staví většinu světových kultur na stejné principy (z pohledu západní civilizace vzato).

Podtrženo a sečteno chápu (nikoliv definuji) pod pojmem právo souhrn společenských jevů, jako důsledků chování jednotlivců, jehož hlavním úkolem je udržovat rovnováhu ve společnosti a eo ipso spoludeterminovat individuální vývoj jednotlivce jakožto člena určité společnosti a součásti kulturního prostředí. Nutno si uvědomit, že právo je pojem a nikoliv fenomén. Jde tedy o kategorii (vytvořenou lidskou abstrakcí) snažící se popsat existující společenské fenomény. Mohlo by se zdát, že ztotožňuji pojem práva se samotným pojmem kultury. V mém chápání práva však, na rozdíl od pojetí kultury, vždy musí nějakým způsobem ingerovat autorita. Jinak by nešlo o právo, ale o jiné hodnotové systémy. Těmi jsou například náboženská morálka či tzv. přirozená lidská práva.

I.2.b. Pojetí spravedlnosti

I.2.ba. Historický exkurs

Stejně jako další v této práci popisované pojmy, také pojem spravedlnost je velmi vágní. Především v otázce jejího původu existuje celá řada názorových rovin. Pokusím se alespoň částečně přiblížit názorový vývoj některých z nich v průběhu staletí(21) .

V počátcích poznávání světa si člověk pro lepší pochopení většinu jevů personifikoval. Nejinak tomu také bylo u spravedlnosti, kdy její zosobnění představovala Diké, dcera Diova. Náboženské přesvědčení také ovlivnilo a i nadále ovlivňuje chápání spravedlnosti. Někdy je spravedlnost považována za jev zcela nadpozemský, jindy za jev zcela antropomorfní. Nebylo však filosofa či filosofické školy, která by se nějakým způsobem problému spravedlnosti nedotkla.

Jedněmi z prvních byli tzv. pythagorovci. Centrálním bodem jejich filosofie je číslo a proto se pokusili spravedlnost matematicky vysvětlit. Pro Herakleita byl pojem spravedlnosti synonymický s pojmem Boha. Proto také rozeznával spravedlnost lidskou a spravedlnost božskou, která jako jediná je skutečnou spravedlností. Oproti tomu lidská spravedlnost je z důvodu omezenosti trvání lidské existence nedokonalá.

Jiným filosofickým směrem, který se touto otázkou zaobíral byli sofisté. Pro ně je lidská spravedlnost ctnost, která je základem společnosti a podmínkou jejího vzniku. Zastáncemi této školy je rozlišována přirozená spravedlnost, kterou člověk prostě má a spravedlnost lidská. Tvrdí také, že přirozené je, má-li silnější víc a vládne-li slabšímu, proto také lidská spravedlnost příčí se přirozenosti. Sofisté později přivádějí tuto ideu individualismu k vrcholu, kdy za měřítko dobrého a zlého považují lidské žádosti a pudy, pocity libosti a nelibosti.

Překročit meze ryzího individualismu a egoismu se podařilo Sokratovi. Ten tvrdil, že poznání si člověk přináší svým zrozením, neboť je má uloženo v rozumu a další jeho život je pouze procesem rozpomínání se. Ví-li člověk zevnitř co je dobré a co zlé, nemůže volit zlo, nýbrž vždy jen to, co je mu prospěšno (a to je vždy dobré). Spravedlnost je tedy moudrostí a věděním.Z toho také plyne základní rozdíl mezi jeho filosofií a filosofií sofistů. Nejde již o právo silnějšího, nýbrž o právo rozumnějšího. Také Sokrates rozlišuje spravedlnost přirozenou (vzniklou z vůle bohů) a spravedlnost lidskou (odpovídající psaným zákonům).

Další myslitel, který do problematiky spravedlnosti zasáhl byl Platon. Spravedlnost považoval za nejvyšší etickou ctnost, jež mu byla smyslem života a tvořila osu existence člověka. A stejně jako tomu bylo v jeho obecné filosofii, také v případě spravedlnosti byla lidská spravedlnost odrazem ideje spravedlnosti. Spravedlnost je možno seznati pouze čistým rozumem. Spravedlnost však nevládne pouze ve světě, ale také uvnitř člověka, je to tedy jakýsi stav duše. Ta má trojí různorodý element a spravedlnost jednotlivce spočívá v tom, že každá část duše koná to, co jí dle určení přísluší. Není-li této rovnováhy, nejedná se o spravedlnost. Za pozemskou náhradu spravedlnosti považuje Platon ústavu-zákon, která však musí splňovat určité podmínky. Na základě toho vytvořil ideální model státu, který však při praktické realizaci selhal.

Hlavním zdrojem dnešního teoretického chápání spravedlnosti je učení Aristotelovo. Také on rozděloval spravedlnost na zákonnou a na spravedlnost etickou. Objektivní spravedlnost splývá mu se zákonem, kdy oba termíny užívá promiscue. Zvláštní důraz klade na spravedlnost zákonnou, kdy spravedlivým je ten, kdo se řídí zákonem. Spravedlnost je pro Aristotela rovností, nikoliv však pro všechny, nýbrž pro rovné. Spravedlnost mj. dělí na spravedlnost distributivní a spravedlnost diorthotickou. Spravedlnost distributivní spočívá v tom, že v případě jakéhokoliv dělení poct a statků je podstatou rovnost, tedy je třeba dávat každému stejně (ve smyslu stejnému stejně). Základ spravedlnosti diorthotické tkví v principu restituce in integrum, je-li tedy narušen pokojný stav je nutno, aby byl znovuobnoven. Plyne z toho, že spravedlnost distributivní práva zakládá, kdežto diorthotická je zachovává a obnovuje.

Především princip distributivní spravedlnosti se v přenesené formě stal základem celé řady dalších teorií spravedlnosti. Ve starém římském právu byla vyjádřena známou formulí "suum cuique tribuere". Z novodobějších teorií na jejím základě stojí také definice H.L.A.Harta(22) či H. Coinga(23) a dalších(24) .

Postaristotelovská filosofie se značí vcelku širokou měrou exegeze. Víceméně je za spravedlivé považováno to, co je jednotlivci a společnosti prospěšno, a co je rozumno. Od tohoto principu se odklonili zastánci skepticismu, kteří považovali spravedlnost za něco co je nepřirozené, tudíž škodlivé.

Nesnažil jsem se samozřejmě vyčerpat plně veškeré teorie spravedlnosti. Domnívám se však, že věnovat se i nadále tomuto tématu by bylo nadbytečné a pro potřeby této práce také bezvýznamné.

I.2.c. Morálka

Výše byla nastíněna teze "čistoty" narozeného jedince a procesu jeho "zkulturňování" mj. právem. Jestliže však člověk změnil svou kvalitu na homo faber, ztratila také snaha o sebezachování člověka jako rodu svou nutnou jedinečnost. Objevila se celá řada dalších sfér, kde právo jakožto hodnotový systém nesplnilo veškerá očekávání. Vytvořily se proto také jiné regulativní systémy(25) , jejichž úkolem bylo splnit tato společenská očekávání.

Za takovýto systém je možno považovat mj. morálku, jejíž pojmové chápání však prošlo celou řadou proměn. Od naprostého ztotožňování práva a morálky k jejich odlišování, od nadřazenosti morálky právu k opaku. Postupem času došlo k pochopení nutného prolínání těchto dvou pojmů, resp. systémů práva a morálky(26) . Ani zde se nebudu pokoušet vymezit pojem morálka. Je ve většině svých norem podobný (obsahově) s pojmem práva, avšak tvoří od práva odlišný systém.Není je tedy možno směšovat či zaměňovat. Jde vlastně o dvě řeky s toutéž vodou, které se často slévají v jedno koryto, avšak které mají v ostatním rozdílný vodní režim. Bude proto lepší poukázat spíše na rozdíly, které mezi oběma systémy jsou.

I.2.d. Vztah morálky a práva

Hlavní rozdíl spatřuji v otázce ucelenosti a vynutitelnosti. Zatímco právo tvoří jednotný celek, který je heteronomní a je kryt státním donucením(27) , morálka taková není.

Morálka netvoří jeden celek, ale přinejmenším existuje jakožto morálka společenská a morálka jako osobní postoj(28) . Proto také není možné vyžadovat v jejím případě obecnou závaznost. V případě osobní morálky nebude nikdy možno dosáhnou obecné znalosti, neboť se bude lišit člověk od člověka. Z toho také plyne, že morálka většinou postihuje vnitřní chování bez jeho vnější manifestace, kdežto právo pro možnost hodnotit potřebuje projev navenek. Dalším důležitým rozdílem je otázka seznatelnosti morálních norem. Zatímco v právu platí "neznalost zákona neomlouvá", v morálce toto pravidlo platit nemůže(29) . Morální norma, jakožto norma autonomní, by bez znalosti jednajícího ztratila význam. Jde především o vnitřní imperativ, který, není-li znám, prostě neexistuje. Morálka se, stejně jako právo stává součástí nutné kulturní existence člověka. Právo samo není schopno udržet člověka na uzdě, tuto roli plní mj. soubor mimoprávních etických norem - morálka. Člověk se  rodí svoboden, ale pro svou řádnou existenci musí velmi rychle vzít za svá (autonomní) určitá pravidla soužití, totiž morálku(30) . Jinak by se z něho stal homo monstrosus, který je sice poslušen slov zákona, avšak nikoliv z vnitřního přesvědčení, nýbrž z důvodů vnějšího donucení. V tomto bodě také spatřuji význam morálky v právu. Člověk je po celý život nucen jednat, zvažovat více možností a rozhodovat se a proto by měl mít v sobě jakýsi "genotyp morálních předpokladů", který si osvojí učením. A naopak zákon by měl tyto předpoklady reflektovat a nedostávat se s nimi do rozporu.

Nelze tedy říci, že právo je minimem morálky(31) , nýbrž že existence funkčního systému práva (tedy nikoliv pouze zákonů) je podmíněna existencí morálky v osobnostním slova smyslu. A nejen to, touto morálkou je podmíněna také existence funkční společnosti jakožto celku. Jestliže přistoupíme na to, že člověk není schopen naprosto individuální existence, je tato morálka také pro něj podmiňující.

I.2.e. Vztah spravedlnosti a práva

Spravedlnost chápu ve smyslu antropologickém. Spravedlnost je podmíněna existencí a úsudkem člověka. Odpověď na otázku, co je a co není spravedlivé, je vždy odvislá od zhodnocení společenských a biologických podmínek existence hodnotových soudů. O. Weinberger tvrdí, že pokud jde o hodnotové postoje, člověk nikdy není "tabula rasa"(32) . Z textu není jasné zda je tím myšleno od okamžiku zrození, či během vývoje. Pokud platí druhá z možností, pak je to jistě jedna z hlavních determinant chápání spravedlnosti. Hodnotové postoje jsou stejně jako morálka závislé na kulturní vyspělosti jedince a také kategorie spravedlnosti je tímto ovlivňována. Neexistují dva lidé s naprosto identickým chápáním kultury a jejích složek, existují pouze obdobné přístupy chápání (dané obdobnou výchovou či procesem učení). Tím je také dána nemožnost obecně sjednoceného pojímání spravedlnosti. Jedinou možností je vytvořit široce přijímaný vzorec, který bude dle principů demokracie uznáván alespoň většinou jednotlivců.

Přesto, že obsah spravedlnosti není vyjasněn, hemží se jí právní nauka jen co je pravda. Především v oblasti soudcovského práva hraje velkou roli. Stává se jakýmsi korektivem pozitivního práva, kdy je dána soudci možnost, aby se ve své roli arbitra obrátil také k obsahu jiného rozumového souboru než právního(33) . Tím je však, vzhledem k výše uvedenému, svým způsobem nabourávána právní jistota. Domnívám se, že není možno dosáhnout krytí pojmů spravedlnost a právo(34) a bylo by to také nežádoucí. Není možno ztotožňovat ideál s realitou. I když na druhé straně jsou takovéto snahy jistě smysluplným "hnacím motorem" pokroku.

JUDr. Bohumil Havel je asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.
Článek byl v původní verzi v tištěné podobě publikován v časopise Právník č. 1/2000 na straně 37.