Samotnou snahou o definování dobrých mravů (gute Sitten, bonnes moeurs, boni mores) se dostáváme na samou hranici možností přesného vyjasnění obsahu pojmu.

II. Vymezení pojmu dobré mravy v českém právu

II.1. Pokus o definici

Nahlédneme-li do gramatických slovníků, nejsme z termínu dobré mravy o nic chytřejší. Pod pojmem mravy je rozuměn způsob jednání, jednání vůbec(44) . Tamtéž je pojem mravnost definován jako souhrn zásad určujících chování a jednání lidí v určité společnosti; jednání podle těchto zásad; morálka. Jak je vidno jde vlastně o definování definice definicí, kdy dochází k míchání obsahů pojmů, což je pro juristické potřeby jistě nevhodné a nežádoucí.

Samotnou snahou o definování dobrých mravů (gute Sitten, bonnes moeurs, boni mores) se dostáváme na samou hranici možností přesného vyjasnění obsahu pojmu. Dostáváme se také na samu hranici užití jazyku v právu. Jazyk chápu jako odraz lidského ducha a výraz, jakým člověk chápe svět (právní jazyk má sice své odlišnosti, avšak v celku se pokouší o totéž). Proto je jeho nutnost v právu jasná, avšak jsou tím dány hranice jeho možností. Jazyk potřebuje k vidění světa slova a ta, jako snad nic jiného, podléhají momentálním panujícím náladám. Není tedy možno určit jejich staticky přesný obsah. Zároveň se však právo jejich užitím snaží o pravý opak. Je to nutnou samozřejmostí, jinak by se právo dostalo do rozporu s právním vědomím a právní jistotou, a tím by popřelo samo sebe. Soudce, má-li prokázat, že určité jednání je v rozporu s dobrými mravy, musí jejich obsah přesně zjistit a rozhodnout. Tato jeho přesnost však je pouhou vysokou pravděpodobností toho, co on sám za dobré mravy považuje.

V této souvislosti vznikla v 30.letech v literatuře diskuse, zda je otázka co je v rozporu s dobrými mravy otázkou právní či skutkovou. Tedy zda se pro její zodpovězení mají přizvat znalci čili nic. Právní věda se tehdy na jednotném řešení neshodla(45) .

Když jsem začal psát tuto práci domníval jsem se, že pravdu měl Vladimír Kubeš. Důvodem byla souvislost dobrých mravů s objektivně existujícím veřejným míněním. Tím je v této práci rozuměno promítnutí objektivní, ve společnosti panující nálady velkého počtu jednotlivců(46) do celkového existujícího společenského vědomí. Z této teze plyne, že toto mínění není a ani nemůže být jednotné v celé společnosti, pro potřeby právní se však hypostazuje a je nutno je brát jako jakousi hodnotící kategorii. Není však v silách soudce (jen jeho) je zjistit. Jak bude uvedeno dále nejsou dobré mravy jednotným "systémem" hodnocení. Existuje však celá řada sociologických způsobů jeho zjištění, a nástrojem proto je znalec.

Po zvážení dalších momentů celého problému jsem však dnes názoru opačného. Důvody jsou především dva:

Ad primo . Platí, že "dobré mravy" jsou pojmem právním, jsou tedy součástí právního řádu. Stejně tak platí, že jediný kdo může pod právní normy určité jednání subsumovat je soudce. A vzhledem k tomu, že naše platné právo je ovládáno zásadou iura novit curia platí, že v uvedené otázce jde o problém právní.

Ad secundo. Ve svých původních úvahách jsem vycházel z neschopnosti soudce zjistit objektivní stav věcí. Srovnávací analýzou toho, kdy je znalec dle našeho platného práva nutný a kdy nikoliv, jsem došel k tomu, že znalcova účast není nutná. Soudce si jeho služeb může vyžádat, avšak výsledné zjištění je zjištěním právním, tedy soudcovým. Jde koneckonců o jev kulturní a je předpokladem, že soudce (profesionální právník) znalý teorie obecného práva a občanského práva bude schopen stav zjistit a spor vyřešit. Vzhledem k zákazu denegatio iustitiae tomu ani jinak býti nemůže.

Je také nutno pokusit se vyřešit problém, jakou povahu dobré mravy vlastně mají. Prvotně je třeba odmítnout, že by tvořily samostatný morální systém. Z povahy věci plyne, že žádný ucelený hodnotový systém tvořit nemohou. Jde pouze o určitou kategorii, která se s ostatními částečně stýká. Stejně tak není možno uhájit ten názor, že by se jednalo o jakýsi systém morálky soudce. Dobré mravy jsou podmíněny časem a místem. Tím je dáno, že existují dobré mravy víceméně společné pro celou společnost a dobré mravy určitých profesních či teritoriálních oblastí(47) . Tím je také dáno, že i soudcovský stav má své chápání dobrých mravů a v případě přijetí výše uvedené teze by hrozilo nebezpečí jednostranného pohledu na věc. Pravděpodobně bude tedy nejblíže pravdě třetí z možností, totiž že jde o sociologickou kategorii, která velmi úzce souvisí s veřejným míněním.

Dobrými mravy je tedy možno chápat soubor určitých, společností vytvořených a uznávaných pravidel slušnosti(48) , které vedou jedince jak k vzájemnému respektování se navzájem(49) , tak k nepoškozování obecných zájmů společnosti (ve smyslu jejího civilizačního zachování). Jde o hodnotící soubor, který určuje, které jednání je dobré (tedy v souladu s kulturním vývojovým stupněm společnosti) a které ne. Za dobré jednání je možno považovat takové, které odpovídá požadavkům, které vědomě či nevědomě jedince vedou k zamítnutí nebo přijetí takovéhoto jednání(50) . Tyto požadavky jsou součástí a výsledkem veřejného mínění. To je některými autory pojímáno jako soubor kulturních norem(51) , které jsou výslednicí panujících názorů a hodnotových soudů. Jak jsem však již uvedl výše v  charakteristice kultury, za kulturní normy považuji veškeré právní i mimoprávní normy regulující společenský život i život jednotlivce. Proto takovýto termín považuji v této souvislosti za příliš široký a zavádějící a bude lepší se mu vyhnout.

V této souvislosti upozorňuji na rozsudek Krajského soudu v Brně 15 Co 137/93, kde se praví "...dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, jiné spolu se společností podléhají vývoji...". Na první pohled je zjevná nejasnost celé definice. Pomineme-li, dle mého chybné oddělení etiky od kultury, nejasné je především co se rozumí "neměnnou součástí lidské společnosti". Pravděpodobně byl však soud ovlivněn přirozenoprávní doktrínou.

Podobný, i když širší pohled na dobré mravy má také Nejvyšší soud, když ve svém rozhodnutí Rc 62/97 judikoval: "...dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních...". Nutno říci, že tento pohled je sice více zdařilejší, ale opět dochází k nepochopitelnému dělení na normy kulturní, společenské a mravní. Použitím sousloví "podstatné historické tendence" mi však toto pojetí trochu připomíná definici ignotum per ignota.(52)

Důležité je zdůraznit, že jde o společenskou kategorii. Dobré mravy nejsou autonomní ideální morálkou skrytou uvnitř člověka. V takovémto případě by totiž jen těžko byl zjistitelný jejich obsah. Musí dojít k jejich objektivizaci v tom smyslu, že musí být pro veřejnost i pro jednotlivce seznatelné. Vždyť jde konec konců o pojem právní.

II.1.a. Právní povaha dobrých mravů

Ačkoliv pojem dobrých mravů je velmi vágní (pružný) jisto je, že jde po stránce formální o pojem právní, jehož obsah je determinován mimo právo stojícím systémem regulace chování(53) . V tomto také tkví jeden z hlavních důvodů rozdílu mezi dobrými mravy a obecnou morálkou. Ať již jsou po obsahové stránce dobré mravy morálce blízké nebo ne, vždy jde jen a jen o pojem právní. Není tedy možno pokoušet se mu dát univerzálnější, obecnější účinek. Právo není a ani nemůže být všeobjímající. Tím, že je v právní normě proveden odkaz na dobré mravy, je rozšířen právní řád o řadu pravidel, které však svou povahou vůbec právní nejsou.

Vzniká také otázka co je v případě použití dobrých mravů v právní normě formálním pramenem práva. Domnívám se, že primárním pramenem zůstává i nadále odkazující norma(54) , která z pozice a moci zákona zapojuje také nenormativní regulaci. Soudce tedy bude vždy rozhodovat na základě zákona, který svým zmocněním pouze delegoval svou právní sílu na mimo stojící pravidla. Připustili-li bychom opačné řešení, otevřeli bychom dveře příliš širokému chápání pozitivního práva a smíchání normativní a nenormativní regulace chování.

II.2. Dobré mravy v právu soukromém

Po úvodním teoretickém rozletu je nutno se nyní zastaviti také u praktické stránky pojmu. Z výše uvedeného plyne, že jde o jednu ze základních maxim společenského života a života jedince vůbec. Proto je také jeho role v oblasti soukromého práva jednou z největších. V žádném jiném oboru práva nemají dobré mravy takový dopad, jako právě v právu soukromém, tedy především v odvětví jemuž říkáme právo občanské (a vzhledem k principu subsidiarity tak dopadá na celé soukromé právo).

II.2.a. Dobré mravy v civilistickém pojetí

Z historické hlediska se termín dobré mravy po roce 1948 z našeho občanského práva vytratil. Byl nahrazen stejně tak vágním, avšak více sociologickým pojmem zájem společnosti (a také době poplatným pojmem "pravidla socialistického soužití"). I tento však byl mj. spojován s neplatností právního úkonu. Teprve novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. byl termín dobré mravy restaurován.

II.2.aa. Neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč.zák.)

Aby mohlo dojít k aplikaci dobrých mravů, muselo, dle československého, resp.českého pozitivního práva vždy dojít k tomu, že se určitý právní úkon musel příčit dobrým mravům. Nejinak tomu je i dnes, kdy jde o jeden z důvodů nedovolenosti právního úkonu.

Aby mohl být určitý úkon považován za právní musí vykazovat tyto pojmové znaky(55) :
- musí jít o projev vůle,
- který musí směřovat ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností,
- kdy tento projev musí být uznán právním řádem
- a musí se na něj vázat ty právní následky, které jednající sledoval

Kromě těchto obecných náležitostí musí právní úkon splňovat také náležitosti osoby (způsobilost právní úkon činícího), náležitost vůle (svoboda, vážnost, absence omylu a tísně), náležitost projevu (srozumitelnost, určitost a vážnost) a konečně náležitost předmětu (možnost a dovolenost). A právě u posledně z jmenovaných se pojem dobré mravy uplatňuje.

Ustanovení § 39 obč.z. praví: "Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům". Takový úkon je nedovolený a jeho neplatnost nastupuje ex tunc, tedy je na něj hleděno jako by právně-relevantně nikdy nebyl učiněn.

Rozpor s dobrými mravy je tedy z hlediska formulace § 39 obč.z. stav, kdy právní úkon se nepříčí pozitivnímu právu (zákonu), ani jej neobchází, avšak přesto je neplatný(56) , neboť je z hlediska mravních zásad, na kterých společnost spočívá, nežádoucí(57) . V obecné rovině je však právní teorii bližší názor(58) , že úkon porušující dobré mravy je neplatný již tím, že vlastně porušuje zákon. V takovémto případě se takovýto právní úkon dostává do rozporu s ust. § 39 obč.z. jako celku a není tedy žádného sporu o druhu neplatnosti. V této práci je zastáván názor, že pramenem práva v případě aplikace dobrých mravů i nadále zůstává právní norma, tedy v tomto případě § 39 obč.z.. Proto i v případě rozporu obsahu právního úkonu s dobrými mravy je důvodem neplatnosti právě rozpor s touto normou. Je zde však s ohledem na právní jistotu rozšířena možnost důvodu neplatnosti nad běžné pozitivní právo.

Jak již bylo řečeno, je důsledkem rozporu právního úkonu s ustanovením § 39 Obč.z. jeho neplatnost a to ex tunc, bez ohledu na znalost jednajícího, že takovýto úkon je neplatný.

Je však otázkou zda se jedná o neplatnost relativní či absolutní(59) . Absolutní neplatnost(60) nastává ex lege a není tedy třeba, aby právní úkon byl za neplatný prohlašován. Soud k ní přihlíží z moci úřední (ex officio) a není možné následné schválení (ratihabice) ani konvalidace (odpadnutí důvodů neplatnosti právního úkonu). Oproti tomu relativní neplatnost nastává buď rozhodnutím soudu či jiného státního orgánu nebo dohodou účastníků. Do té doby relativně neplatný právní úkon působí následky, jako by byl platný. Soud k relativní neplatnosti přihlíží pouze na návrh účastníka.

Z platného občanského zákoníku plyne, že v případě rozporu právního úkonu se zákonem (jednání contra legem) nebo v případě obchází-li se právním úkonem zákon (jednání in fraudem legis) a při rozporu s dobrými mravy (jednání contra bonos mores) jde o neplatnost absolutní. Pro takovýto závěr je možno hledat oporu v samotné formulaci § 39 obč.z., v zde zastávaném názoru, že je-li něco v rozporu s dobrými mravy je to eo ipso v rozporu s celým ustanovením § 39 obč.z. a také v ustanovení § 40a obč.z., kde jsou taxativně vyjmenovány případy relativní neplatnosti.

Toliko úvaha le lege lata. Pro potřeby de lege ferenda se však domnívám, že by nebylo od věci aplikovat na právní úkon rozporný s dobrými mravy neplatnost relativní. Důvodů je hned několik.

Je-li něco v rozporu s jasně danou literou zákona není možné jednat jinak, než prohlásit z moci úřední takovýto úkon od počátku za absolutně neplatný(61) . Není možno v tomto případě příliš poukazovat na smluvní svobodu, protože v případě kogentních ustanovení se nelze dohodou účastníků jejich obsahu vyhnout, či jej dokonce nahradit. Kdybychom zvolili opačný přístup, otevřeli bychom tím dveře pro široké porušování právních předpisů, kdy by záleželo jen na zvůli stran jaký bude obsah závazku. Je tedy v zájmu právní jistoty a v rámci smluvní svobody samé, aby takováto jednání byla absolutně neplatná.

Oproti tomu tíha rozhodnutí o tom, zda určité jednání je či není v rozporu s dobrými mravy leží vždy na rozhodujícím orgánu, tedy většinou na soudci. Ten jediný může na základě zjištěného stavu takovéto rozhodnutí vydat. Ovšem skutkový stav v takovémto případě není často příliš jasný a je otázkou dlouhého zkoumání. A jelikož dobré mravy podléhají vývoji přímo úměrnému vývoji společnosti, nepovažuji absolutní neplatnost takového jednání za vhodné řešení. V případě právního úkonu ocitnuvšího se v rozporu s dobrými mravy by bylo dle mého vhodnější plédovat k relativní neplatnosti. Je totiž jistě právní jistotě bližší, aby neplatnost takového úkonu mohli napadnout až účastníci sporu. Jinak by soudce mohl velmi jednoduše zneužít své postavení arbitra. Celý tento problém souvisí s otázkou smluvní svobody. Pro českou judikaturu je příznačné, že ve většině případů okamžitě prohlašuje právní úkon za neplatný, aniž příliš zkoumá projevy vůle smluvních stran v širších souvislostech(62) . Bylo by proto dle mého vhodnější v případě rozporu s dobrými mravy více sledovat vůli smluvníků, a pokud to jen trochu půjde, zachovat platnost úkonu.

Celý problém by tedy dle mého bylo možno uzavřít takto: Kauzou neplatnosti právního úkonu je rozpor jeho obsahu s dobrými mravy a důvodem neplatnosti je rozpor takovéhoto úkonu s ustanovením § 39 obč.z.. V případě příčícího se obsahu právního úkonu dobrým mravům jde o neplatnost relativní. Důvodem pro takovýto názor je snaha o dodržení základních principů soukromého práva, sice principu nabytých práv, smluvní svobody a právní jistoty. Užití absolutní neplatnosti by v tomto případě znamenalo nepřiměřený zásah do právních vztahů a mělo by tedy být pouze krajním řešením.Nehledě na zde nutnou úlohu soudu a tedy i velmi snadnou možnost zneužití pozice soudcem.

Jsem si vědom, že se tímto řešením dostávám do dnes téměř neřešitelné situace smíchání absolutní a relativní neplatnosti jako následku v jedné právní normě. Ustanovení § 39 obč.z. by se tak stalo nepříliš čitelným. Domnívám se, že by nebylo od věci přenechat otázky rozporu obsahu právního úkonu s dobrými mravy speciálně vytvořené normě. Příkladem může být např. nizozemský občanský zákoník, který problematiku rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem takto do jediné normy vkládá.

Stejně tak jsem si vědom toho, že se dostávám do rozporu se svým tvrzením, že je-li něco v rozporu s dobrými mravy, je tím pádem také v rozporu se zákonem a tedy musí nastoupit neplatnost absolutní. Avšak při mých úvahách le lege ferenda jsem vycházel z toho, že zatímco při rozporu úkonu s určitou právní normou je tento rozpor patrný okamžitě, při rozporu s dobrými mravy tak nejdříve musí konstatovat soud. Teprve poté co ten tak učiní, je možno použít absolutní neplatnosti z hlediska rozporu se zákonem.

II.2.bb. Rozpor výkonu práv a povinností s dobrými mravy (§3 odst.1 obč.z.)

Vzhledem k šíři pojmů výkon práva a povinností by bylo asi nasnadě začít jakékoliv úvahy o positivně právní úpravě dobrých mravů právě výkladem o ustanovení § 3 odst.1 obč.z.. Domnívám se však, že na posloupnosti informací přeci jen nezáleží a proto tuto kategorii probereme až nyní.

Nejdříve trochu obecné teorie. Jestliže se pozitivní právo snaží normovat lidské chování, je jasné, že nutně předpokládá jistou realizaci subjektivních práv a povinností. Bez toho by totiž bylo jen prázdnou literou bez jakéhokoliv účinku. V pojmové nomenklatuře se pro takovouto realizaci oprávnění a povinností adresáty právních norem používá pojmu výkon práva. Již ze samotného tohoto pojmu je jasné, že nepatří mezi nejjasnější. Především se okamžitě nabízí možnost, že vlastně veškerá lidská činnost je výkonem práva. Může se zdát, že v dnešní době neexistuje nic, co by pozitivní právo neupravovalo. Argumenty proti takovéto hypotéze jsou dle mého dva, jeden právně teoretický a druhý sociologický.

Právní argumentace tkví v tom, že kdybychom připustili výše uvedený výklad, dospěli bychom ke zcela absurdní situaci naprosté svázanosti lidského chování a normativní regulace. To však jistě v možnostech normativního systému není, a není to ani jeho zájmem. Proto při použití argumentu ad absurdum takovéto řešení jako nesmyslné opustíme.

Sociologická argumentace je o trochu širší, ergo komplikovanější. Tkví v tom, že zdrojem práva je společnost, tedy souhrn jedinců, a těm je imanentní svoboda. Tou jsou nadáni již od narození a možnost, že by se jí absolutně vzdávali, je nesmyslná. Není možné se domnívat, že by se člověk sám sobě snažil absolutně omezovat možnosti volního rozhodování tím, že by vše svazoval právními normami. Člověk by tak popřel sama sebe.

Problém však nastává, jestliže pojem výkon práva budeme chápat v jeho širších souvislostech. Tedy především pojem právo. Mohli bychom totiž argumentovat, že např. to, že člověk svobodně žije, je vlastně výkon jeho práva na život ap. Argumentace proti takovémuto (jistě "ultra" pozitivistickému) názoru je jednoduchá. Předně je třeba konstatovat, že člověk takovéto právo má nezávisle na jakémkoliv právním řádu(63) a není tudíž možný jeho výkon (co nestanoví zákon není v tomto slova smyslu možno vykonávat). To, že tato práva jsou zaručena také právními normami je jen jejich formálním potvrzením pro potřeby trestání jejich možného porušování. Jde vždy o realizaci subjektivních práv, která jsou velmi často objektivním právem předpokládána a chráněna.

Pro naše další potřeby však budeme pojmem výkon práva chápat v jeho pozitivistické rovině. Zde se jím rozumí:
· uplatňování subjektivních, právním řádem nezakázaných práv,
· směřujících k právním řádem aprobovaným následkům(64) .

Zákon se však výkon práva snaží omezovat nejen tím, že dává jeho obsah zákonem, ale také jeho omezením dobrými mravy.Proto v ustanovení §3 odst.1. Obč.z. stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Důvod pro takovéto ustanovení je jasný. Zákonodárce si byl vědom nemožnosti obsáhnutí lidské činnosti právní normou a proto rozšířil soudci možnosti postihu neoprávněného výkonu práv a povinností.

Při gramatické interpretaci však může vzniknout problém. Čteme-li totiž text uvedeného ustanovení může se jevit, že užitím spojky "a" zákonodárce sledoval určitý účel a veškeré podmínky tam uvedené musí být splněny kumulative. Tento závěr je však nesmyslný, protože konkrétní výkon práva může být v rozporu s dobrými mravy, aniž by jakkoliv zasahoval do práv a oprávněných zájmů jiných. Je proto nutné celé ustanovení chápat v jeho souvztažnostech a neomezovat se pouze a lexikální výklad.

V této souvislosti je třeba připomenout, že je-li výkon de lege lata v pořádku neznamená to eo ipso také jeho soulad s dobrými mravy. Nejvyšší soud ČR k tomuto jasně v Rc 62/97 uvádí: "..použití ustanovení § 3 odst.1 obč.z. nelze vyloučit na základě úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy..". Důvody pro tento závěr jsou myslím jasné a plynou ostatně z povahy věci.

Pro interpretační význam ustanovení § 3 odst.1 obč.z. se vyjádřil také NS SR ve svém rozhodnutí sp.zn.3 Cdo 49/96, kde pravil: " toto ustanovení nemá vlastní přímou normotvornou platnost - upravuje jen způsob aplikace a interpretace ustanovení, které přímo upravují právní vztahy, a to na základě všeobecných morálních pravidel, elementární slušnosti a tolerance a morálního charakteru konajících"(65) .

Naskýtá se okamžitě další problém, který souvisí s rolí soudce a právní jistotou občana. Vyjdeme-li z principu legální licence, tak jak jej vyjadřuje čl. 2 odst.3 Listiny (resp. čl.2 odst.4 Ústavy), pak jsou evidentní soudcovy mantinely při rozhodování. V rámci snahy o větší úspěšnost právního řádu jsou však do právních norem vkládány pojmy, jejichž význam není nejjasnější. Zákon tak v ust. § 39 obč.z. operuje s pojmy "účel odporující zákonu" nebo proklamovaný rozpor s dobrými mravy. Soudci se tím dostává široké možnosti reprobace určitého chování, které může přejít v šikanu. Je však třeba nepokoušet se tento způsob normativní regulace eliminovat, nýbrž jen vyžadovat na soudcích nezneužívání svého postavení a velký cit pro spravedlnost. Za současného společenského stavu se pravděpodobně nic jiného, než být trochu idealistou, dělat nedá.

Následkem výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy je odepření takovémuto výkonu právní ochrany soudem, tedy nemožnost procesně se jej domáhat. Tím však nikterak není dotčena vlastní existence právního úkonu.

Soud rozhoduje vždy s přihlédnutím k danému času a  místu a sám zjišťuje, zda a jak se výkon práv a povinnosti dostává do rozporu s dobrými mravy. Není podstatné zda ten, kdo se výkonem práv a povinnosti do rozporu s dobrými mravy dostal, o tomto věděl čili nic. Je chráněn objektivní stav a vázanost platnosti na znalost či neznalost takovéto možnosti by byla oslabením právní jistoty a také efektivnost takovéhoto řešení by nebyla příliš vysoká.

JUDr. Bohumil Havel je asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.
Článek byl v původní verzi v tištěné podobě publikován v časopise Právník č. 1/2000 na straně 37.