MOTTO: Svatá prostoto! Když jste nikdy nebyl u dvora, pane, nepoznal jste dobrý mravy. A když jste nepoznal dobrý mravy, jste nemrava a to není dobrý: nemrava je hříšník a hříšník je zatracen. Je to s vámi na pováženou, pane.
W. Shakespeare, Jak se Vám líbí

III. Vymezení pojmu poctivý obchodní styk v českém právu

III.1.Důvod vzniku pojmu poctivý obchodní styk

Zákonodárce ve snaze rozšířit působnost svých norem použil v ustanovení § 265 obch.z. pojmu, který se snaží svým způsobem suplovat pro potřeby hospodářských vztahů dobré mravy. Tímto pojmem je tzv.poctivý obchodní styk(107) . Také v případě obchodního práva je tento institut spojen s výkonem práva, o kterém bylo pojednáno výše. Zákon stanoví: "Výkon práva, který je v rozporu ze zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany". Úvaha zákonodárcova vychází z toho, že podnikatel je profesionál obeznámený se svým oborem(108) a dodržující předpokládanou dávku náležité péče, kterou lze očekávat od řádného obchodníka (musí např. dostát svému slovu, které v rámci svých obchodnických aktivit vážně dal). Nesmí tedy jeho činností dojít k tomu, že bude zneužívat svého postavení na úkor ostatních účastníků vztahu (abusus iuris). Jestliže přeci jen k takovémuto výkonu práva dojde, pak sice nedochází k jeho neplatnosti, avšak oprávněný nebude moci domáhati se svých práv u soudu. Soud právní ochranu vadnému výkonu s ohledem na § 265 obch.z. odepře. (Nehledě k možnostem sankcionovat vadná jednání také dle obecných ustanovení občanského či trestního práva).

Obecně vzato, je tedy pojem "poctivý obchodní styk" jakousi pragmatičtější podobou dobrých mravů, vytvořenou pro stále narůstající hospodářský život. Podnikatelské aktivity jsou často tím jediným, co určité skupiny obyvatelstva spojuje a je proto nutno vytvořit pro tento typ součinnosti nějaké hranice. Z povahy věci plyne, že tuto roli na sebe nemůže vzít obecná morálka, i když i tato jednání její relevantní premisy musí jistě splňovat. Vznikl tedy institut spojující v sobě k obchodnickým aktivitám relevantní část obecné morálky, obchodní zvyklosti a hledisko náležité (profesionální) péče. Z hypotetické profesionality podnikatele plyne předpoklad, že ten v obecné rovině všechny tři složky poctivého obchodního styku zná. Není samozřejmě možné požadovat, aby znal také "speciální, časově omezené a jen pro některé odběratele význam mající" pravidla(109) .

V této souvislosti se naskýtá opět problém, zda řešení rozporu výkonu práv s poctivým obchodním stykem je otázkou právní či skutkovou. Vyjdeme-li z toho, že podnikatel nemusí znát speciální pravidla (není tedy nutno dokazovat u soudu jejich existenci), obecná však ano, pak je realitě bližší odpověď, že jde o otázku právní(110) . Soudce se nemusí zaobírat tím, zda podnikatel určitá pravidla znal, nýbrž vyjde z presumpce, že ano, a rozhodne. Platí zde tedy zásada "neznalost zákona (v tomto případě obecných pravidel poctivého obchodního styku) neomlouvá".

III.1.a. Exkurs do starších právních úprav

Již obecný zákoník obchodní č. 1/1863 ř.z. v ustanovení § 282 pravil: "Kdo jest z jednání, které jest na jeho straně obchodem, jinému povinen k péči, musí zachovati péči řádného kupce". Z toho plyne, že výše uvedený požadavek stupně profesionality podnikatele (obchodníka, kupce) není v našem platném právu ničím novým.

Stejně tak pojmu "poctivý obchodní styk" již bylo ve starších právních úpravách užito. Zákon o mezinárodním obchodu č. 101/1963 Sb. tento pojem užíval hned několikráte: · v ust. § 23 stanovil, že projev vůle je mj. nutno vykládat "se zřetelem k poctivému obchodnímu styku" · ust. § 102 se obsahově víceméně shoduje s dnešním § 265 obch.z., když stanoví: "Zřejmé zneužívání práv ze závazkových vztahů, jež v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku se  děje za účelem poškození druhé strany, nepožívá právní ochrany" · v ust. § 121 je dána možnost doplnění obsahu smlouvy mj. "s přihlédnutím k zásadě poctivého obchodního styku" · dle ust. § 254 je zisk při náhradě škody měřen dle zisku "docilovaného obvykle v poctivém obchodním styku"

Zákon o soukromém podnikání občanů č. 105/1990 Sb. s pojmem poctivý obchodní styk operoval v ustanovení § 11, kde byla stanovena možnost zrušení registrace podnikatele mj. porušoval-li tento zásadu poctivého obchodního styku (ust. zrušeno novelou z. č. 455/1991 Sb.).

III.2. Obecná morálka a morálka v obchodě

Již výše bylo naznačeno, že není možno domnívat se shodnosti obecné morálky a morálky obchodnické. Stejně tak není možno považovat obchodnickou morálku za přísnější modifikaci morálky obecné. Povyšovali bychom tím hospodářskou slušnost nad slušnost obecnou, a to jistě nelze. Zatímco podnikatelské aktivity by měly, stejně jako každá jiná relevantní lidská činnost, vyhovět vždy také morálce obecné, naopak to neplatí. Přesto byla na společenskou objednávku postupem času ustálena celá řada pravidel slušnosti a podnikatelské korektnosti, která se považují v civilizovaných (přesněji západních) společnostech za minimální hranice, jež je v podnikatelských vztazích nutno dodržovat. Jejich hospodářskou kauzou je povětšinou snaha o ochranu v hospodářských vztazích slabších účastníků, kteří by jinak v liberálním ekonomickém prostředí neměli v tomto směru příliš použitelných prostředků. Jedná se např. o tzv. adhézní smlouvy, kdy oferent návrhu nehodlá o dalších podmínkách jakkoliv smlouvat. Dochází přitom k omezení smluvní svobody, které je řadou autorů považováno za nutné. Osobně se však domnívám, že problematika adhézních smluv je trochu komplikovanější.

Obecně lze říci, že jde o meze smluvní svobody, jako složky nutné ke vzniku smlouvy. V případě smluv adhézních (normovaných, formulářových, blaketových či typových) je jedna ze smluvních stran natolik silná, že druhé smluvní straně předloží již připravenou a velice podrobnou ofertu s tím, že tato ji může pouze přijmout, protože opačný postup by znamenal citelnou újmu. Negociační proces je tedy prakticky nulový a celá situace je velmi blízka kontraktační povinnosti. Situace je o to komplikovanější, že silnější smluvní strana je často v postavení monopolního poskytovatele určité služby, která je pro druhou stranu nepostradatelná (elektřina, plyn apod.) a proto není prakticky možné aby ofertu nepřijal a smlouvu nepodepsal. Po mém soudu jde zásah do smluvní svobody zneužívající faktického slabšího postavení druhé smluvní strany a proces vzniku smlouvy tak vykazuje nepřekonatelné vady, pro které by smlouva neměla vůbec vzniknout. Nelze se pro justifikaci platnosti smlouvy odvolávat např. na to, že "občan je nucen smlouvy (sc. adhézní) prostě proto, že žije v civilizované společnosti na určitém stupni vědecko-technického vývoje"(111) . Navíc, zneužívání dominantního či monopolního postavení na trhu patří k právním řádem potíraným jevům, tedy jevům nežádoucím.

Podíváme-li se na věc z pohledu krajního liberalismu (kde platí zásada laisser faire, laisser passer) můžeme dospět k názoru, že pojem "morálka v obchodě" je vlastně protimluv (contradictio in adjecto). V oblasti ekonomických vztahů z tohoto hlediska je jakákoliv etika omezující. Takovýto přístup nutno zavrhnout, jelikož pomíjí nutnou souvislost ekonomických vztahů z dalšími společenskými jevy. Ekonomické vztahy neexistují ve vakuu, nýbrž jsou součástí celkových společenských vztahů, a v těch určitá etická pravidla zkrátka platit musí a platí.

III.3 Zásada poctivosti a víry v obchodě aneb jak je to vlastně s principem praesumptio boni viri

O tom, že nepoctivost a nemorálnost jednání nemůže být nikdy v pořádku, jistě není sporu. Stejně tak jistě není sporu o tom, že (vzhledem k výše uvedenému) účastník hospodářských vztahů - podnikatel má specifické postavení. Jest tak vlastně zvláštním druhem, který je nucen chovat se jinak než zbytek společnosti a na kterého jsou také kladeny jiné nároky, a to nejen laickou veřejností, nýbrž také odborníky a soudy.

Vrchní soud v Praze tak v rozhodnutí 7 Cmdo 35/94 judikoval, že "obchodní zákoník vychází z předpokladu odborné zdatnosti podnikatele a profesionální úrovně znalostí jeho pracovníků, takže i v případě přehlédnutí smluvního ustanovení je nutno přičíst je k tíži toho, v jehož neprospěch bylo ujednáno". V odůvodnění bylo argumentováno tím, že závazek byl přijat dobrovolně a nikdo se jej v dalším řízení nepokusil napadnout.

Toto rozhodnutí je jistě v intencích smluvní svobody a specifického postavení podnikatele. Dostáváme se tím však do rozporu s objektivní ochranou korektních vztahů mezi lidmi (a jedno jestli podnikateli čili nic). Důslednou aplikací zvláštností podnikatele jsme totiž v běžném praktickém životě dospěli k tomu, že neplatí avízovaný předpoklad slušnosti každého občana. Na podnikatele je nahlíženo spíše než přísněji (což je nutnost) skrze prsty. Důsledkem toho je, že se podnikatelé počínají skutečně chovat neeticky a deklasují slušnost na pouhopouhé slovo(112) . Nutno si však uvědomit, že ačkoliv podnikatelé, i oni jsou běžní účastníci vztahů a měla by pro ně platit stejná pravidla. Tedy minimálně také onen předpoklad jejich slušnosti.

V současné době se především mezi soudci ustálil názor, že podnikatel je člověk sui generis a proto pro něj platí jiná měřítka, totiž přísnější a byla tak vytvořena teze, že podnikatel je nepoctivý potud, pokud se neprokáže opak (vlastně jde o jakousi presumpci nepoctivosti podnikatele, tedy opak zásady bonus quilibet praesumitur, nisi contrarium probetur). Došlo tak k tomu, že podnikateli jsou přímo přičitatelná taková jednání, která jsou sice z pohledu obecné morálky nezávadná, avšak porušují principy v tomto ohledu přísnější morálky hospodářské. Proti takovýmto názorům se je však třeba ohradit. Předně, není možno vyjít z předpokladu, že podnikateli jsou vždy přičitatelná veškerá jeho pochybení již proto, že je podnikatelem. Na místě je spíše závěr, že podnikateli jsou přičitatelná pouze taková pochybení, která lze s ohledem na průměrnou odbornost v oboru od takového průměrného podnikatele běžně očekávat. Stejně tak nelze souhlasit s tím, že by podnikatel měl být podroben přísnějším pravidlům, než jsou ve společnosti obvyklá(113) . Vyšší stupeň přísnosti je odůvodnitelný pouze tehdy, jde-li o speciální druh podnikatelské činnosti, kdy podnikatel by jeho závadným či nezodpovědným výkonem mohl způsobit újmu obecným zájmům chráněným právním řádem.

Shrnout tedy možno tak, že určitý stupeň přísnějšího nazírání na podnikatelskou sféru je jistě na místě, nesmí však překročit míru šikanózního omezování (především ze strany státních orgánů). Dostali bychom se tak opět do rozporu s právní jistotou, kdy běžný občan by se řídil jinými etickými pravidly než podnikatel a vice versa.

III.4. Poctivý obchodní styk de lege ferenda

To, co bylo uvedeno v příslušné kapitole o dobrých mravech platí mutatis mutandis také o poctivém obchodním styku. Rozdíl spatřuji pouze v tom, že pro praktický život je nutná větší míra přesnosti v určení, co v souladu s poctivým obchodním stykem je a co nikoliv. Rozhodující roli zde bude opět hrát nezávislý soud. Jeho role je zde však svým způsobem více "právo dotvářející" a to opět vzhledem k právní jistotě.

Ostatně, proč bychom se opět nepoučili v historii. V obecném zákoníku občanském (č.946/1811 ř.z. - ABGB) se v ustanovení § 1297 praví "Platí však také domněnka, že každý, kdo má užívání rozumu, je schopen takového stupně píle a pozornosti, jakého může býti použito při obyčejných schopnostech. Kdo tohoto stupně píle nebo pozornosti opomene, při činech, jimiž nastává zkrácení práv jiného, je vinen nedopatřením". Ačkoliv se toto ustanovení týká povinnosti k náhradě škody, o jeho obecné nadčasovosti jistě není sporu.

JUDr. Bohumil Havel je asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.
Článek byl v původní verzi v tištěné podobě publikován v časopise Právník č. 1/2000 na straně 37.