Jedna z největších novel obchodního zákoníku je konečně na světě. Porodní bolesti, ať už způsobené zásahy poslanců či jejich kolegů z horní sněmovny Parlamentu ČR, jsou překonány, zbývá uvést tento zákon v život, prakticky ho naplnit.

1. Úvod

Jedna z největších novel obchodního zákoníku je konečně na světě. Porodní bolesti, ať už způsobené zásahy poslanců či jejich kolegů z horní sněmovny Parlamentu ČR, jsou překonány, zbývá uvést tento zákon v život, prakticky ho naplnit. Jen při letmém pohledu je zřejmé, že to nebude úkol jednoduchý, v některých bodech může být přímo nadlidský. Sama důvodová zpráva k novele uvádí několik zajímavých bodů:
- usiluje o větší soulad s požadavky práva Evropských společenství
- stávající úprava byla příliš stručná a obecná

Požadavek harmonizace je jistě chvályhodný, i když s ničím se to nemá přehánět (příkladem, kdy zvítězil bezduchý formalismus a opisování, je § 27 odst. 3 zavádějící šestnáctidenní lhůtu, která se příčí všem tuzemským právním zvyklostem). Druhý důvod novelizace je však v celé své bezelstnosti a upřímnosti nebezpečný. Vždyť z obchodního zákoníku se nám dnes už stala technická příručka, návod k použití. Přílišná kazuistika věci spíše škodí, větší obecnost by některým paragrafům neškodila (některá ustanovení jsou už naprosto zbytečná).

Chtěl bych se zde zaměřit na problematiku akciové společnosti, s důrazem kladeným na instituty, kterých se nejvíce dotkla novela obchodního zákoníku, publikovaná pod číslem 370/2000 Sb. s účinností od 1. ledna 2001. Největší prostor bude věnován neplatnosti usnesení valné hromady. Pokusím se vysvětlit problémy, které z mého hlediska může aplikace těchto nových ustanovení (zvláště § 131 odst. 10, 11) přinést. Samozřejmě se okrajově dotknu i některých dalších souvisejících institutů, které byly podstatně novelou změněny či doplněny.

2. Problém “společného zástupce” podle § 131 odst. 10

Akciová společnost je jednou z kapitálových obchodních společností, které zmiňuje obchodní zákoník v § 56 odst. 1 (druhou je pak společnost s ručením omezeným). Jedná se tedy o právnickou osobu korporačního typu. Toto je všeobecně přijímáno, ale není to tak docela pravda. Vždyť co jiného je základní kapitál akciové společnosti, než účelově vyčleněný majetek. Pak by bylo na místo definici zpřesnit a říci, že akciová společnost je právnickou osobou smíšeného typu, kde nalezneme jak prvek korporační, tak i nadační.

Valná hromada je nejvyšším orgánem akciové společnosti - ostatní orgány, ať obligatorně či fakultativně zřizované, jí jsou podřízeny (§ 184 odst. 1 ObchZ). Valnou hromadu tvoří akcionáři. Mezi základní práva akcionáře patří právo účasti na jednání a rozhodování na valné hromadě (tedy na ní hlasovat, požadovat a dostat na ní vysvětlení záležitostí týkajících se společnosti, uplatňovat návrhy a protinávrhy). K zajištění tohoto práva slouží především přesná ustanovení obchodního zákoníku týkající se svolávání valné hromady.

Jedním z práv akcionáře (ale nejen on je v tomto případě aktivně legitimován) je také žalovat na neplatnost usnesení valné hromady. V této věci odkazuje § 183 na úpravu stejného institutu u společnosti s ručením omezeným, na § 131. Jistě nejzajímavějším bodem celé této úpravy jsou odstavce 10 a 11. Zákonodárce při formulování jejich obsahu zřejmě vycházel z této hypotetické situace:
“Drobný akcionář, jistě veden tím nejlepším úmyslem, napadne usnesení valné hromady velké společnosti - podá žalobu k soudu. Další společníci-nespokojenci si řeknou, že už se o to nemusí starat, už je zažalováno, počkáme, jak to dopadne. Mezitím jim v klidu uplynula tříměsíční lhůta podle § 131 odst. 2… Jenže pro společnost je takové jednání a publicita nežádoucí, akcionáře-žalobce podplatí a umlčí. A ouha, ostatním nezbude nic jiného, než prázdné ruce a oči pro pláč.”

Jelikož i po novele zůstalo v § 131 odst. 2 zachováno dogma - “tři měsíce a dost”, bylo nutné zvolit pro ochranu ostatních společníků - možných žalobců - adekvátní ochranu. Proto se zde objevuje zcela nový institut společného zástupce. Myslím si, že zákonodárce nezvolil zrovna nejvhodnější způsob úpravy…

Už první věta § 131 odst. 10 budí rozpaky: “Jestliže žalobce vezme žalobu podle odstavce 1 nebo 2 zpět, ustanoví soud k ochraně práv společníků, kteří nepodali žalobu podle odstavce 1 nebo 2, společného zástupce z řad advokátů.” Hovoří se zde o společnících, kteří nepodali žalobu, tedy o všech ostatních - opravdu je mi dost divné, proč by měli mít tito všichni zájem na pokračování řízení. Vždyť mezi nimi je většina těch, kteří unesení na valné hromadě prosadili? Je zcela nelogické, házet všechny ostatní do jednoho pytle.

Na to navazuje další ustanovení, které říká, že “společný zástupce jedná v řízení v zájmu zastoupených společníků podle své úvahy”. Zde mohu předložit dvě varianty advokátova uvažování:
- bude se svědomitě držet většinového názoru společníků a se žalobou souhlasit nebude. Tím se toto ustanovení stává obsoletním, neživotným, a tudíž zbytečným. Budou to jen další zbůhdarma vyhozené peníze.
- bude jednat v zájmu akcionářů, kteří se žalobou souhlasí (a kteří jsou v menšině). Tím sice bude jednat tak, jak si to představoval zákonodárce, jenže bude jednat protizákonně. Může vnitřně (a podle své úvahy) se žalobou souhlasit, jenže půjde proti zájmu zastoupených společníků. Jak také jinak - vůle většiny se v tomto případě dozajista prosadí. Nejlépe, když soud ustanoví společným zástupcem advokáta schizofrenika.

Další věcí, která je jemně řečeno nepochopitelná, je to, že se zastoupení společníci nestávají účastníky řízení. Snad to má být opatření pro situace, kdy je těchto společníků opravdu mnoho a doručování by zbytečně jak finančně tak časově zatěžovalo soud. Jenže občanský soudní řád na toto pamatuje v § 49 odst. 2 - “Kdyby doručování účastníku bylo spojeno s obtížemi nebo s průtahy, může mu předseda senátu uložit, aby si zvolil pro přijímání písemností zástupce, jemuž lze bez obtíží a průtahů doručovat.” Analogicky by tímto zvoleným zástupcem byl v tomto případě zástupce společný.

Společný zástupce má postavení zákonného zástupce. Výslovně je však řečeno, že “soud ustanoví”, jedná se tedy o zastoupení na základě rozhodnutí (§ 29 OSŘ) - je to právně čistší a také pochopitelnější. Věta o tom, že má postavení zákonného zástupce se mi zdá zbytečná. Jenže to stále neřeší počáteční problém - jak může být v řízení zastoupen někdo, kdo není účastníkem. Vždyť i procesní oprávnění zástupce se odvozuje od účastníka. Jak má zástupce jednat v řízení před soudem (např. podat opravný prostředek, který přímo zmiňuje odstavec 10), když nemá žádné procesní oprávnění?

3. Odměna “společného zástupce” - § 131 odst. 11

Až na výjimečné případy (např. zastupování ex offo, které známe z trestního práva), platí svého advokáta klient. Odměnu i účelně vynaložené náklady, zálohy na ně, to vše je soukromou věcí mezi advokátem a tím, kdo jeho služeb využívá, tím, kdo si ho najal. Odstavec 11 však přichází s myšlenkou zcela jinou - platit bude společnost, proti které advokát vystupuje a je jedno, zda bude mít v řízení úspěch či nikoli (stranou ponechávám případ, kdy je žaloba zjevně bezdůvodná a platit budou žalobci; k tomu se vrátím později).

Opravdu si neumím představit situaci, kdy advokát - společný zástupce přichází do akciové společnosti proti níž stojí na straně žaloby a žádá o vyplacení zálohy na své služby, které poskytuje druhé straně. Byl by to asi dobrý námět na vtip, jenže tohle je prostá realita, podpořená zákonnou normou, vynucovaná soudem. Nikdo se smát nebude. Ale zákonodárce si to uvařil sám - advokát, který vlastně neví, koho zastupuje přece nemůže chtít peníze po někom, kdo ani právně neexistuje. Ani varianta - soud ustavil, soud zaplatí - není na pořadu dne. Stačí si vzpomenout na přístup státu k placení odměn za zastupování ex offo v trestních věcech a už vidím zástupy advokátu, kteří se hrnou vykonávat funkce společných zástupců. Soud pouze určuje výši odměny.

Pak je zde ještě situace, kdy je žaloba zjevně bezdůvodná. Již na počátku řízení, kdy je advokát k řízení soudem přizván musí tuto záležitost posoudit. Ale podle čeho má zjevnou bezdůvodnost posuzovat? Má se držet § 131 odst. 3, který vypočítává případy, kdy soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví? To nejspíš ne. Zavedením povinnosti posoudit zjevnou bezdůvodnost, zde zákonodárce myslí na ochranu většinových společníků před šikanózním výkonem menšinových práv. Domnívám se, že takovýto výklad je správný a není nutné s ním polemizovat.

Zjevně bezdůvodná žaloba s sebou nese i další důsledky. Výplata odměny již neleží na společnosti, ale přesouvá se na žalobce. Nevím, zda si v tomto případě zákonodárce uvědomil, že společníci, které advokát zastupuje, postavení žalobců nemají. Zůstává zde pouze původní iniciátor celého řízení, které soud po jím provedeném zpětvzetí žaloby nezastavil. Ať už měl zákonodárce toto v úmyslu, i když se nám to může zdát jakkoliv tvrdé, odměnu musí v tomto případě vyplatit advokátovi on. Zmírnění dopadu tohoto ustanovení přináší § 131 odst. 10 ve své poslední větě. Vnáší sem jakousi spoluodpovědnost společného zástupce: “Nedá-li společný zástupce souhlas se zpětvzetím žaloby, přestože byla zjevně bezdůvodná, nebo pokračuje-li v řízení i po té, co se zjistí, že žaloba byla bezdůvodná, rozhodne soud, že společnému zástupci se náhrada nákladů a odměna za zastupování nepřiznává nebo že se nepřiznává v plné výši.”

4. Závěr

A jak tedy ven z této situace? Zákonodárce měl volit instituty, které mu naše právo nabízí. Bylo by daleko lepší (když už se volí cesta společného zástupce), aby soud přerušil řízení a stanovil lhůtu pro ty, kteří chtějí v řízení pokračovat, aby se společnému zástupci přihlásili. Vytvořil by se tak jistě homogennější a celistvější celek, který by reprezentoval jeden zájem (i když i o tom se dá pochybovat). Advokát by tak nemusel být schizofrenním a mohl opravdu jednat v řízení v zájmu zastoupených společníků.

Mohl se také využít § 93 OSŘ upravující tzv. vedlejší intervenci - “Jako vedlejší účastník může se vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku,…” Tím dostaneme do řízení společníky, kteří se ze začátku spoléhali na svého kolegu-akcionáře, prvotního žalobce. Od nich pak lehce odvodíme procesní oprávnění jejich společného zástupce.

Advokát by pak nemusel ani vymáhat svoji odměnu ze společnosti - byly by zde osoby, účastníci řízení, které zastupuje. Znal by je, mohl by se zaplacení své pohledávky domáhat na nich. Stanovit jejich odpovědnost jako “společnou a nerozdílnou” by nebyl žádný problém.

Domnívám se, že uvádění tohoto institutu v život bude těžké a přinese mnohé obtíže. Možná povede k další novelizaci, což už by od roku 1992 byla tuším osmnáctá. Je vcelku jasné, že vytvořit zákon, který předběhne realitu je nemožné, vždy v tomto směru dochází k nesmělému dobíhání a pokulhávání za praxí. Jenže tato dobrá myšlenka svým provedením naprosto vybočila z dráhy.