Problematika osobního výkonu funkce likvidátora a jeho odpovědnost z výkonu funkce

K některým dalším otázkám postavení likvidátora

VI.1 K otázce, zda je likvidátor povinen k osobnímu výkonu funkce

Novodobá česká komercialistická právní věda stojí od přijetí ObchZ na převládajícím názoru, že členové statutárních a jiných orgánů obchodních společností jsou povinni k osobnímu výkonu své funkce. (1) K tomuto názoru se přihlásila i existující judikatura, podle níž je zcela nepřípustné, aby likvidátor zrušené společnosti udělil plnou moc členům statutárního orgánu, aby samostatně jménem likvidované společnosti činili právní úkony, což existující soudní judikatura označila za "flagrantní porušení a obcházení zákona", což je důvodem pro odvolání likvidátora a jeho nahrazení jinou osobou. (2) Principielně stejné stanovisko zastávala i judikatura prvorepubliková. (3) K. Eliáš však ve své nejnovější práci na toto téma zkorigoval své původní stanovisko, které se principielně shodovalo s výše řečeným, a na základě existující právní úpravy de lege lata nově zaujal názor, že je přípustné, a někdy dokonce i vhodné, aby se likvidátor při výkonu své funkce nechal zastupovat jinou osobou; (4) jak ovšem sám zdůrazňuje, jde o stanovisko diskusní, které podle něj vyvolá nemalou polemiku. (5)

Skutečností ovšem je, že platný ObchZ tuto otázku výslovně neřeší, a to ani u členů statutárních a kontrolních orgánů společností a družstev; výjimkou je pouze valná hromada, schůze společníků nebo členská schůze, kde je zastupování výslovně připuštěno, byť je někdy např. u družstev vázáno na souhlas stanov (§ 240 odst. 2 ObchZ).

V dané věci dosti dobře nelze vyjít ani ze základního principu soukromého práva, totiž že Co není zákonem zakázáno, je dovoleno (viz čl. 2 odst. 3 Listiny), neboť právní úprava kapitálových společností, jakož i jejich likvidace je převážně kogentní povahy, až na výjimky zákonem výslovně připuštěné. Na druhé straně ovšem zákon výslovně povinnost k osobnímu výkonu funkce nenařizuje, a tudíž s přihlédnutím k ústavní zásadě, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 LPS) lze dospět ke stanovisku, že povinnost k osobnímu výkonu funkce nevzniká.

Je jistě pravdou, že do funkce likvidátora je vždy zvolena/jmenována konkrétní osoba, že je o osobě likvidátora rozhodováno nikoliv abstraktně, nýbrž ad personam, s důvěrou a rozhodnutím se o konkrétní osobě. To ovšem nic nemění na následujících skutečnostech:

1) likvidátor je povinen vykonávat svoji funkci řádně a svědomitě, s hlediskem respektu k zákonné povinnosti řádného a rychlého provedení likvidace; zákon nenařizuje výslovně, jakým způsobem se takto má stát, záleží tedy na rozhodnutí likvidátora s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem toho kterého případu, (6) a 

2) ústavní princip čl. 4 odst. 1 LPS má zde přednost před jakkoliv extenzivní či restriktivní interpretací zákona; jde o jednu z podstatných náležitostí právního státu, na níž je nutno vždy a za všech okolností bezvýhradně trvat.

Vzhledem k výše řečenému lze podle všeho konstatovat, že likvidátor se může nechat při výkonu své funkce ad hoc zastoupit na základě plné moci; to ovšem v žádném případě neznamená, že by mohl svému zmocněnci předat veškerý výkon funkce a sám se stát likvidátorem de iure, který by reálně svoji funkci nevykonával. Takové jednání by bylo nesporně porušením povinností likvidátora a tudíž i důvodem pro jeho odvolání z funkce. Přesto zde však není na místě činiti jakékoliv apriorní soudy, neboť vždy je nutno při aplikaci práva přihlížet ke konkrétním okolnostem určitého případu.

Vzhledem k tomu, co zde bylo výše řečeno, se jeví vhodným, aby valná hromada v usnesení o jmenování likvidátora zakázala nově jmenovanému likvidátorovi jakékoliv zastupování a přikázala mu bezvýjimečnou povinnost k osobnímu výkonu funkce; takové usnesení je pro likvidátora jakožto orgán společnosti sui generis závazné (§ 135 odst. 2, resp. § 194 odst. 4 ObchZ). Tento příkaz lze rovněž zakotvit ve společenské smlouvě u s.r.o., resp. v zakladatelské smlouvě/listině u a.s.

To samé ostatně platí i pro soud, resp. jiné státní orgány při jmenování likvidátora.

VI.2 K otázce kvality plnění povinností při výkonu funkce likvidátora

Podle § 135 odst. 2 ObchZ u s.r.o., resp. § 194 odst. 5 ObchZ u a.s. platí, že členové statutárních orgánů kapitálových společností jsou povinni k výkonu své funkce s náležitou péčí. Naskýtá se tudíž nutně otázka, zda se tato povinnost vztahuje i na likvidátora. ObchZ tuto otázku výslovně neřeší, a tudíž nezbývá než pokusit se řešit tento problém analogií zákona.

Mám za to, že likvidátor je povinen jednat při výkonu své funkce s péčí odbornou, a tento svůj názor opírám o dikci § 66 odst. 2 ObchZ, podle něhož se vztah mezi společností a členem statutárního nebo jiného orgánu řídí přiměřeně ustanoveními mandátní smlouvy, pokud ze zákona nebo ujednání mezi společností a členem orgánu nevyplývá jiné určení práv a povinností.

Jak vidno, § 66 odst. 2 ObchZ odkazuje přímo na ustanovení o mandátní smlouvě, kde se v § 567 odst. 1 ObchZ stanoví, že mandatář je povinen postupovat s péčí odbornou. Podle mého soudu v případě likvidátora nelze vycházet z toho, že § 66 odst. 2 ObchZ hovoří o jiných ustanoveních zákona upravujících vzájemná práva a povinnosti. V právu odjakživa platí, že lex specialis derogat generali, a tudíž pro členy statutárních orgánů kapitálových společností platí speciální úprava v § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 ObchZ.

Ne tak u likvidátora. Ohledně povinnosti likvidátora při výkonu funkce toho zákonodárce mnoho nestanovil, a tuto otázku ponechal bez výslovného řešení. Nezbývá proto než postupovat s použitím analogie, přičemž v této souvislosti je nutno vyjít z všeobecné dikce § 66 odst. 2 ObchZ.

Tento názor je v rozporu se stanoviskem jiných komercialistů. Např. K. Eliáš píše, (7) že hledisko náležité péče platí podle § 70 odst. 3 ObchZ i vůči likvidátorům. Podle všeho svůj názor dovozuje z dikce tohoto ustanovení, podle něhož přechází zápisem likvidátora do obchodního rejstříku působnost statutárního orgánu v rozsahu vymezeném § 72 ObchZ na likvidátora. Toto ustanovení však hovoří o působnosti, nikoliv o kvalitě plnění povinností. Ostatně i K. Eliáš si není s tímto stanoviskem zcela jistý (arg. "… patrně i vůči likvidátorům."). (8)

V této souvislosti je nutné zvážit i případný rozdíl mezi péčí odbornou a péčí náležitou. Mezi předními komercialisty v této otázce není jednoty. Někteří považují požadavek na péči náležitou jakožto méně přísný, (9) někteří naopak. (10) Osobně v této věci mám shodně s I. Štenglovou za to, že rozlišování mezi péčí náležitou a odbornou nemá v praxi přílišný význam, neboť v obou případech jsou vedoucí představitelé společnosti povinni zajistit kvalifikované vedení společnosti; (11) to platí i pro likvidátora.

Na druhé straně však nelze připustit, aby se členem statutárního orgánu nebo likvidátorem společnosti stala osoba bez jakýchkoliv předpokladů pro výkon této funkce. Již prvorepubliková judikatura dovodila, že pokud někdo na sebe vezme funkci člena představenstva, nemůže se zbavit své odpovědnosti za nedostatky v účetnictví tím, že svými znalostmi na výkon funkce nestačí. (12) V jiné trestní věci zaujal dokonce prvorepublikový Nejvyšší soud názor, že již v tom je nedbalost, vezme-li někdo na sebe funkci člena dozorčí rady, ač ví, že jej nebude moci zastávati, neb na to svými znalostmi nestačí, (13) přičemž pokud takovýto funkcionář sezná, že na svoji funkci svými znalostmi nestačí, má rezignovati, a nesetrvávati v dotčené funkci. (14)

VI.3 Odpovědnost likvidátora

Otázka odpovědnosti likvidátora není ObchZ ani zvláštními zákony zvlášť upravena; zákon pouze stanoví, že za výkon své působnosti odpovídá likvidátor týmž způsobem jako členové statutárních orgánů (§ 71 odst. 5 ObchZ).

Pro posouzení této otázky je nezbytné vyjít z konstrukce odpovědnosti členů statutárních orgánů kapitálových obchodních společností. U a.s. je otázka odpovědnosti upravena v § 194 odst. 5 ObchZ ve vztahu k členům představenstva, a u s.r.o. v § 135 odst. 2 ObchZ ve vztahu k jednateli. U obou druhů kapitálových společností platí, že je tato odpovědnost objektivní povahy, a nelze ji omezit ani vyloučit. Jakákoliv smlouva tuto odpovědnost omezující nebo vylučující je absolutně neplatná, přičemž tento režim platí per analogiam i pro likvidátora, který je orgánem společnosti sui generis. S přihlédnutím ke kogentnímu § 386 ObchZ rovněž platí, že nárok na náhradu škody nemůže soud snížit; ustanovení § 386 ObchZ se vztahuje na veškeré případy odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právních povinností stanovených ObchZ (viz § 757 ObchZ).

Závěr, který z výše řečeného plyne, je jasný. Likvidátor je odpovědný společnosti za škodu způsobenou porušením právních povinností při výkonu funkce, a to zásadně neomezeně a ze zákona; tuto odpovědnost nelze omezit ani vyloučit.

VI.4 Povaha právního vztahu likvidátora ke společnosti

ObchZ tuto otázku opět výslovně neřeší. Právní vztah členů statutárních a kontrolních orgánů kapitálových společností se podle § 66 odst. 2 ObchZ řídí přiměřeně ustanovení §§ 576-586 ObchZ o mandátní smlouvě, nebylo-li mezi společností a členy dohodnuto výslovně jiné určení vzájemných práv a povinností; platí však, že nikdy tento vztah nemůže být vtahem pracovněprávním. (15)

Je otázkou, zda lze ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ vztáhnout též na právní vztah likvidátora k jím likvidované společnosti. Vzhledem k dikci tohoto ustanovení ("Vztah mezi společností a členem statutárního nebo jiného orgánu …") lze plédovat pro kladnou odpověď, neboť likvidátor je orgánem kapitálové společnosti sui generis. Ze stejného důvodu nemůže být tento vztah ani vztahem pracovněprávním, neboť tomu brání kogentní dikce § 66 odst. 2 ObchZ.

V této souvislosti se naskýtá ještě jedna otázka, totiž zda je možné, aby likvidátor a likvidovaná společnost uzavřeli mezi sebou smlouvu o výkonu funkce likvidátora. Dikce § 66 odst. 2 ObchZ tomu nebrání ("… pokud z jejich ujednání se společností …"). Lze proto na tuto otázku odpovědět tak, že je možné, aby společnost a její likvidátor uzavřeli mezi sebou smlouvu o výkonu funkce likvidátora, a to podle § 269 odst. 2 ObchZ jako smlouvu innominátní.

VII. K některým dalším povinnostem likvidátora

VII.1 K povinnosti mlčenlivosti likvidátora

Likvidátor kapitálové společnosti je jakožto orgán této společnosti sui generis povinen též respektovat povinnost mlčenlivosti, a to per analogiam v rozsahu stanoveném pro členy statutárního orgánu společnosti (§ 135 odst. 2 ObchZ u s.r.o., resp. § 194 odst. 5 ObchZ u a.s.).

VII.2 Odměňování likvidátora

Likvidátor má nárok na odměnu za výkon funkce a úhradu věcně vynaložených nákladů. Jejich výši určí ten, kdo likvidátora do jeho funkce jmenoval/zvolil (§ 75 odst. 5 ObchZ), s výjimkou případu, kdy byl na společnost v likvidaci prohlášen konkurs. Potom určuje výši odměny likvidátora správce konkursní podstaty se souhlasem konkursního soudu a odměna likvidátora má postavení pohledávky za podstatou.

JUDr. Tomáš Dvořák je asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.
Článek byl v tištěné podobě publikován v časopise Právník č. 8/2000 na straně 753, pod názvem K některým otázkám spojeným s osobou likvidátora kapitálových společností.