Sama tradice výherních podniků státem povolovaných nebo provozovaných je dosti stará. Vůbec první loterie vznikla již v 17. století v italském Janově, a postupně se rozšířila do dalších zemí. V českých zemích s tím začala již v 18. století císařovna Marie Terezie, která tehdejší státní loterijní monopol pronajala v r. 1751 za podíl na zisku soukromým osobám. Výnosy z něj byly tak vysoké, že již v r. 1813 jej císař František I. převedl zpátky na stát.

VI. K principům právní úpravy sázek a her podle LotZ

VI.1 Historický exkurz

Později začaly být poskytovány státní koncese na provozování (nemonopolních) loterií. Tento stav přetrval i období první republiky až do roku 1965, kdy byla založena SAZKA, která měla absolutní monopol na pořádání jakýchkoliv loterií a jiných podobných her, až do přijetí nového LotZ v r. 1990. 

VI.2 Principy právní úpravy

Nový LotZ stanovil, že napříště loterie a jiné podobné hry lze provozovat na základě povolení příslušného orgánu veřejné správy, (29) provozování loterií a jiných podobných her podléhá státnímu dozoru, zavedl povinnost skládání kaucí a povinných odvodů na veřejně prospěšné účely, omezil okruh osob, které mohou žádat o udělení potřebného povolení, stanovil podmínky organizačního a technického zabezpečení provozu a zavedl některá další opatření související s touto problematikou.

Zásadně zde platí, že provozovatelem, tj. držitelem úředního povolení může být pouze právnická osoba se sídlem na území ČR (§ 1 odst. 6 LotZ) bez zahraniční majetkové účasti. Povolení nelze udělit ani právnické osobě, v níž by česká právnická osoba se zahraniční majetkovou účastí měla majetkovou účast (§ 4 odst. 5 LotZ); zákon zásadně vylučuje, aby provozovatelem byla fyzická osoba. Zvláště zpřísněný režim je u dostihových sázek, jejichž provozovatelem může být pouze stát nebo státem pověřená organizace (§ 4 odst. 9 LotZ). (30)

Smyslem těchto omezení je zajistit jednak pořádek a bezpečnost při provozování těchto aktivit, jež mají nesporně charakter hazardních aktivit, jednak též zajistit finanční přínos pro státní a (u některých druhů loterií a sázkových her) obecní rozpočty.

LotZ poměrně podrobně definuje, co se rozumí loteriemi a jinými podobnými hrami. Tyto hry lze rozdělit do dvou kategorií:
1/ loterie a tomboly, a 
2/ sázkové hry.

VI.3 Loterie a tomboly

LotZ rozeznává tyto druhy loterií:
1/ (podle druhu výhry) peněžité nebo věcné, při nichž je provozovatelem vydán podle herního plánu určený počet losů s pořadovými čísly (§ 2 písm. a) LotZ),
2/ číselné, u nichž není předem určen ani počet účastníků, ani výše herní jistiny (§ 2 písm. c) LotZ),
3/ okamžité, kdy se účastník loterie bezprostředně po zakoupení losu nebo sázkového tiketu odkrytím dosud zakryté části losu nebo tiketu dozví, zda vyhrál (§ 2 písm. d) LotZ), a 
4/ loterie provozované pomocí sázkových zařízení obsluhovaných přímo sázejícím nebo provozovaných po telefonu (§ 2 písm. j) LotZ).

Kromě těchto druhů zná LotZ ještě spotřebitelské loterie, za které se považují spotřebitelské soutěže, ankety a jiné akce o ceny, kde se provozovatel zavazuje vyplatit účastníkům určeným slosováním nebo jiným náhodným výběrem výhry, a při kterých je podmínkou účasti koupě zboží nebo jiné služby, a doložení tohoto provozovateli, anebo účast na reklamních či propagačních akcích provozovatele osobně nebo skrze jinou osobu. Spotřebitelské loterie jsou zakázány (§ 1 odst. 4 věta třetí LotZ), s výjimkou těch spotřebitelských loterií, kde souhrn nepeněžitých výher za kalendářní rok od jednoho provozovatele nepřesáhne 200 000 Kč, a hodnota jednotlivé výhry nepřesáhne 20 000 Kč. Tento druh spotřebitelských loterií je zásadně povolen, a to bez dalšího ex lege, s tím, že provozovatelé mají oznamovací povinnost vůči finančním úřadům (§ 1 odst. 4 věta čtvrtá LotZ). (31)

Specifickou variantou loterie jsou tzv. tomboly. Tomboly jsou definovány jako druh loterie, při němž se do slosování zahrnou pouze prodané losy, přičemž losy se prodávají a výhry vydávají, resp. vyplácejí v den a na místě slosování (§ 2 písm. b) LotZ). V praxi se většinou jedná o případ, kdy offerent nabízí za úplatu očíslované lístky, jež fungují jako vstupenky na společenskou událost a zároveň jako losy, a které dávají těm, kteří si je koupí, možnost výhry. Na konci společenské události pak nastává slosování, a ti, jejichž čísla lístků byla vylosována, obdrží věcnou cenu.

Časté jsou dobročinné tomboly, kdy akceptanti si pořizují lístky na společenskou událost, jejichž cena je obvykle v zjevném nepoměru k průměrné hodnotě výher; akceptanti však musí být s touto skutečností (přinejmenším) srozuměni, jinak by se jednalo ze strany organizátora o nečestné jednání, podle povahy věci patrně i o něco jiného. Rozdíl mezi výnosem získaným z prodeje lístků a náklady na výhry a společenskou událost představuje vlastní výtěžek tomboly, který je věnován na obvykle předem určený dobročinný účel.

Tyto skutečnosti ostatně zohledňuje i LotZ, a to jednak osvobozením od povinnosti složit kauci, jednak specifickým zmírněným režimem povolování a státního dozoru nad nimi (§ 6 odst. 4 a § 10 LotZ).

Pokud by offerent tento výnos v rozporu s deklarovaným účelem celé akce neodvedl, ale ponechal si jej pro vlastní potřebu, jednalo by se z jeho strany o morálně obzvlášť zavrženíhodné jednání a podle povahy věci by se mohlo jednat o trestný čin Podvodu podle § 250 trestního zákona.

VI.4 Sázkové hry

Sázkové hry jsou de lege lata následujícího typu:
1/ sázkové hry provozované pomocí výherních hracích přístrojů (§ 2 písm. e) LotZ),
2/ sázkové hry, kde je výhra podmíněna uhodnutím sportovních výsledků nebo výsledků sportovních soutěžích nebo závodech (§ 2 odst. písm. f) LotZ),
3/ sázkové hry, kde je výhra podmíněna uhodnutím jiných událostí veřejného zájmu, pokud sázky na tyto události neodporují etickým principům (§ 2 písm. h) LotZ),
4/ sázkové hry provozované ve zvláštních hernách (kasinech) (§ 2 písm. j) LotZ), a 
5/ dostihové sázky (§ 2 písm. k) LotZ).

VII. K vymahatelnosti výher z úředně povolených loterií

VII.1 Obecně k právní úpravě

Jak je z dikce zákona zřejmé, zákonný zákaz vymahatelnosti pohledávek ze sázky, hry nebo losu (§ 846 ObčZ) je prolomen ve dvou případech:
1/ výherní podnik provozuje stát, anebo
2/ výherní podnik je úředně povolen.

Dikce zákona je značně lakonická; i tak lze z ní dovodit jisté závěry. Především se musí jednat o výherní podnik, který byl povolen Českou republikou, resp. k tomu věcně příslušným orgánem veřejné správy. Povolení vystavené orgány cizího státu nemá na českém státním území žádnou relevanci z hlediska dikce § 846 ObčZ; a ani mít nemůže, což plyne z principu svrchovanosti a státní suverenity České republiky, jakož i z principu rovnosti suverénních států. Tyto zásady jsou přitom stěžejními principy mezinárodního práva. Výjimku v tomto smyslu by mohla založit pouze mezinárodní smlouva, která by byla vyhlášena ve Sbírce zákonů nebo Sbírce mezinárodních smluv, a kterou by Česká republika byla vázána; taková smlouva však nebyla uzavřena. Ostatně ani dikce LotZ nic podobného neumožňuje. I provozování cizozemských loterií, prodej cizozemských losů, nebo placení a zprostředkovávání sázek do ciziny je výslovně zakázáno (§ 4 odst. 11 LotZ).

Občanský zákoník nijak toto úřední povolení nedefinuje ani neupravuje. Tato problematika je výlučně upravena ve zvláštním zákoně, jímž je LotZ.

Jestliže občanský zákoník hovoří o výherním podniku, je nutno tento pojem chápat jako výdělečnou činnost v oblasti sázek a her, provozovanou na základě státního povolení podle § 4 odst. 1 LotZ; výherní podnik zde nelze chápat ve smyslu právnické osoby.

Pokud jsou loterie a jiné podobné hry úředně povoleny podle LotZ, pak výhry z těchto her lze vymáhat u soudu. Platí, že lhůta pro uplatnění práva na výhru u provozovatele loterie nesmí být kratší než 30 dní a delší než 90 dní ode dne následujícího po dni losování; není-li v této době právo u provozovatele uplatněno, pak prekluzí zaniká (§ 12 LotZ).

Stejně jako výhry lze vymáhat i pohledávky z půjček poskytnutých vědomě do loterií a jiných podobných her úředně povolených. Dle výslovné dikce § 846 ObčZ neplatí zákaz vymahatelnosti ani na pohledávky z půjček; rovněž jejich zajištění je přípustné.

Pokud bylo právo na výhru řádně uplatněno u provozovatele ve lhůtě podle § 12 LotZ, a výhra nebyla vydána, resp. vyplacena, lze se výhry domáhat u soudu v zákonné tříleté promlčecí lhůtě (§ 101 ObčZ). Promlčecí doba začíná běžet dnem, který následuje po dni, kdy bylo právo na výhru uplatněno u provozovatele loterie, nikoliv dnem následujícím po dni výhry. Promlčecí lhůta nemůže začít běžet dříve, než bylo toto právo u provozovatele loterie uplatněno, neboť toto uplatnění je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění nároku u soudu.

Otázku vymahatelnosti pohledávek vložených do loterií a jiných podobných her však nelze posuzovat jednostranně, pouze z hlediska toho z účastníků, jenž do sázky nebo hry dává jistý majetkový vklad. Je nutno ji posoudit i z hlediska toho, jenž tyto sázky nebo hry provozuje.

Ve velké většině případů platí, že účastník hry, který do ní investuje svůj majetkový vklad, tento vklad také ztrácí, neboť zejména v případě hry na hracích automatech je výhra hráče výjimkou. Pokud je hrací automat provozován řádně na základě příslušného úředního povolení, není zde problém.

Problém nastává tehdy, jestliže provoz hracího automatu není úředně povolen, a přesto je hrací automat provozován. Takovýto případ lze posuzovat jako jednání v rozporu se zákonem, ale o to se zde nejedná. Jedná se zde o případ, kdy účastník hry, v domnění, že se účastní hry řádně povolené, vložil finanční prostředky do hry na hracím automatu, a prohrál. Ze strany provozovatele hracího automatu se zde jedná o jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť účastníka hry uvedl v omyl tím, že hrací automat byl prezentován jako úředně povolený, a tudíž smlouva o hře je neplatná, a to absolutně (§ 39 ObčZ). Ze strany provozovatele se jedná jednak o bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. ObčZ, jednak o trestný čin Provozování nepoctivých sázek a her podle § 250c trestního zákona.

Podstatným z hlediska diferenciace mezi pohledávkami ze sázek, her a losů, které jsou vymahatelné podle § 846 ObčZ, a které naopak vymahatelné nejsou podle § 845 ObčZ, je kriterium úředního povolení.

Jak již bylo judikováno, (32) pro posouzení skutečnosti, zda pohledávka vzniklá z hry na herním stroji je vymahatelná či nikoliv, je rozhodující, zda výhra, na níž je uplatněn nárok u soudu, byla dosažena na hracím stroji, jehož provoz byl úředně povolen. Samotná okolnostem, že přístroj není obsluhován přímo provozovatelem, a že ten, v jehož provozovně je umístěn, není provozovatelem ve smyslu LotZ, není pro posouzení vymahatelnosti výhry rozhodující. Z výše řečeného plyne, že pokud je hrací přístroj umístěn např. v pohostinském zařízení, přičemž jeho provozovatel je osobou odlišnou od provozovatele úředně povolených hracích automatů, jsou výhry z těchto úředně povolených hracích automatů soudně vymahatelné, neboť provoz těchto automatů je řádně povolen. Umístění těchto hracích automatů v pohostinském zařízení není v rozporu se zákonem, neboť jsou umístěny v místě, jehož stálé umístění je součástí povolení k provozování (§ 19 odst. 1 LotZ).

Kromě toho, z LotZ nelze dovodit povinnost provozovatele k osobní, resp. jeho vlastními zaměstnanci zajišťované obsluze a manipulaci s těmito hracími automaty. Je sice pravdou, že LotZ je předpisem veřejnoprávní povahy, jež obsahuje až na výjimky pouze kogentní ustanovení, to ovšem neznamená, že provozovatel je povinen zajišťovat obsluhu a manipulaci s hracími automaty pouze vlastními zaměstnanci a ve vlastních objektech. Závěr, že provozovatel nemůže mít hrací automat umístěný v jiném než ve vlastním objektu, by se nutně příčil povaze a smyslu hracího automatu, který je nesporně pouze technickým prostředkem k dosažení zisku. Ostatně provozování loterií a jiných podobných her není ničím jiným než zvláštním druhem podnikání na základě státního povolení. Jen těžko by však provozovatel tohoto zisku mohl dosáhnout, pokud by hrací přístroj nemohl umístit v objektu, který není v jeho vlastnictví, a zajistit jeho obsluhu a manipulaci s ním skrze třetí osoby. Tomuto závěru ostatně nasvědčuje i dikce § 19 odst. 1 písm. c) LotZ, podle něhož povolení k provozování obsahuje (mimo jiné) i schválení stálého umístění hracího přístroje.

Z hlediska případného účastníka hry na hracím automatu je zřejmé, že není možné na něm spravedlivě požadovat, aby sám přezkoumával, zda ten, v jehož objektu je hrací automat umístěn, je držitelem příslušného povolení, či nikoliv. Rovněž tak je zjevné, že nelze po něm spravedlivě požadovat, aby si sám zjišťoval, kdo je provozovatelem, a zda má příslušné úřední povolení. To ostatně ani není v jeho možnostech. Účastník hry je zde odkázán na informaci poskytnutou mu přítomnými osobami, které se starají o chod hracího automatu, a v jejichž objektu je hrací automat umístěn.

VII.2 K vztahu §§ 845-846 ObčZ k principu dobrých mravů

Existující soudní judikatura dovodila, že zákaz vymáhání výher ze sázek a her podle kogentního ustanovení § 845 ObčZ nelze v daném případě řešit poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ o dobrých mravech (R 9/1997). Tento závěr je ovšem zásadně nesprávný, a měl by být revidován. Z výše řečeného judikátu plyne, že není podstatné, zda hrací přístroj byl prezentován, popř. výslovně označen jako úředně povolený, podstatnou je pouze skutečnost, zda provoz hracího přístroje byl nebo nebyl úředně povolen.

Je nesporné, že zákonnou podmínkou vymahatelnosti výher a jiných pohledávek souvisejících s provozem hracích přístrojů je jejich úřední povolení. Výše řečené rozhodnutí však jako jediný relevantní faktor staví právě a výlučně existenci úředního povolení. Dovedeno do důsledků to ovšem znamená, že nevymahatelnou by byla i výhra učiněná na hracím přístroji, který by sice byl výslovně označen jako úředně povolený, avšak ve skutečnosti by tomu tak nebylo. Výše řečené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích tak nejenže legalizuje úmyslný podvod a lest, avšak především poskytuje velmi nebezpečný návod do budoucnosti, (33) a to tím spíše, že exempla trahunt.

Z publikovaného odůvodnění navíc plyne, že provozovatel hracích přístrojů měl tuto činnost zapsánu v obchodním rejstříku; tedy ve veřejném seznamu, s nímž se (mimo jiné) pojí princip publicity rejstříkových zápisů a ochrany dobré víry třetích osob (§ 27 ObchZ). Naproti tomu neexistuje veřejně přístupná evidence osob, jimž bylo uděleno úřední povolení k provozování loterií a jiných podobných her. Jak si tedy měl sázející zjistit, resp. ověřit, zda provoz hracího automatu byl či nebyl povolen? Jinými slovy řečeno, sázející je zde vydán na milost a nemilost údajům poskytnutým mu provozovatelem, resp. jeho zaměstnanci. Kromě toho, sázející zde byl v dobré víře ve stav zápisu v obchodním rejstříku, že provozovatel má tuto činnost řádně zapsanou, a je tudíž k ní oprávněn. To ovšem předmětné rozhodnutí soudu vůbec neřeší.

Rovněž v této souvislosti se naskýtá ještě další otázka, totiž jak posuzovat případ, kdy provozovatel sice úřední povolení má, avšak toto povolení je již neplatné, např. proto, že uběhla doba, na niž bylo vydáno. I zde podle všeho platí výše řečený závěr, že totiž není možné, aby si účastník sám zjišťoval, resp. kontroloval platnost úředního povolení. Jestliže ze všech okolností lze usuzovat, že předmětný hrací automat je řádně povolen, a nic nenasvědčuje opaku, pak je nutno pohledávku účastníka hry vzniklou z titulu výhry považovat za vymahatelnou. Opačný závěr by se nutně příčil principu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 ObčZ), zejména pak s přihlédnutím ke skutečnosti, že účastník hry nevěděl a ani vědět nemohl o tom, že povolení je již neplatné.

Kam takový přístup soudní rozhodovací praxe může vést, se již stačilo ukázat v praxi.

Krajský soud v Brně (34) totiž při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí o udělení pokuty provozovateli hracích přístrojů dospěl k závěru, že existence identifikační známky (35) má zásadní význam, neboť pouze přístroj označený identifikační známkou je přístrojem legálně povoleným, a to právě z hlediska ustanovení §§ 845-846 ObčZ. Dovedeno ab absurdum to znamená, že výhry získané z hry na přístroji, který je sice řádně povolen, avšak není označen identifikační známkou, jsou nevymahatelné. To už ovšem nelze označit jinak než jako naprosté nepochopení zákona a jeho smyslu.

Především, identifikační známka má význam evidenční, a to tak, že účastníku hry je takto dáváno najevo, že výherní hrací přístroj je řádně povolen; kromě toho, příslušné dozorové orgány pomocí těchto známek evidují udělená povolení k provozu těchto hracích automatů. V žádném případě však s jejím vylepením či nevylepením na hracím přístroji nelze spojovat vymahatelnost výher; tu § 846 ObčZ váže na existenci úředního povolení, nikoliv vylepení evidenční známky.

Krátce řečeno, soudní praxe se zde vydala cestou extrémně formalistického výkladu zákona, aniž ovšem pochopila, že zákon není všemohoucí a jediný. Je totiž nesporným, že zákon nikdy nemůže pokrýt všechny myslitelné situace. V takových případech jsou zde právě soudy, aby svým tvůrčím způsobem zákon vyložili a aplikovali. To ovšem neznamená, že princip dobrých mravů mohou ignorovat. Právě naopak. Bez ohledu na to, jak budeme široce nebo naopak úzce budeme tento princip interpretovat, je nesporné, že se jedná o jeden ze stěžejních principů platného práva. Princip dobrých mravů totiž není pouze normou mimoprávní. Jedná se také o normu právní, vtělenou do základního kodexu českého soukromého práva. Její význam je ostatně zvláště zdůrazněn dikcí § 39 ObčZ, podle něhož je neplatný nejen ten právní úkon, který je v rozporu se zákonem, avšak i ten, který je v rozporu (pouze) s principem dobrých mravů.

To ovšem, jak se zdá, soudní praxe příliš nechápe. Spíše naopak. V důsledku tohoto výkladu se ostatně podařilo zejména v prvém z uvedených judikátů (R 9/1997) soudní praxi pošlapat i základní princip českého civilního soudního řízení, totiž princip zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků řízení (§ 1 občanského soudního řádu). Nejenže se tak v daném případě nestalo, ale právě naopak, soud zde ochránil nemravné jednání (to, zda žalovaný takto jednal úmyslně či z nedbalosti, resp. neznalosti, jest v daném případě nerozhodným).

V konkrétní soudní rozhodovací praxi by mělo spíše platit kriterium, které znal již Nejvyšší soud ČSR, totiž že předpisy vydané na ochranu určitých osob dlužno vykládati tak, aby jim zamýšlené ochrany skutečně dostalo. (36) Předpis § 845 ObčZ sleduje ochranu společnosti před negativními důsledky provozování úředně nedovolených sázek a her, nikoliv ochranu provozovatele sázek a her, který tak činí v rozporu se zákonem, před oprávněnými nároky účastníka hry konajícího v dobré víře, že činí po právu.

VIII. Závěry

Výše řečené si neklade za cíl předložit jediný možný výklad lakonické zákonné úpravy; to ostatně ani není dost dobře možné. Rovněž co se výkladu sporných otázek týče, platí zde to, že nikde není záruky pro správnost toho neb onoho právního názoru. (37)

Přesto lze na základě výše řečeného zformulovat následující doporučení. Bylo by vhodným přistoupit ke kvalitnější a podrobnější normativní úpravě sázek a her. To neznamená, že by se existující úprava měla co se svých principů týče zásadně měnit. Vhodnější by bylo spíše podrobnější úpravou zpřesnit dosavadní lakonickou právní úpravu, s cílem předcházení výkladovým sporům. Taktéž jistá terminologická depurace zákonné dikce by nebyla od věci. Podle všeho by bylo nejúčelnější učinit tak v rámci chystané celkové rekodifikace občanského zákoníku.

To ovšem zdaleka není samospasitelné řešení. Ani sebedokonalejší zákon nebude a ani nemůže dostačovat, pokud bude vykládán způsobem popírajícím jeho smysl, popř. způsobem nemravným. Zde se žádné snadné řešení nerýsuje. Pravděpodobně jediným možným východiskem je zde celková změna přístupu právních interpretů na všech úrovních práva k jeho interpretaci. Vyžaduje to zásadní změnu v nahlížení na právo, především z hlediska filozoficko-morálního. Jinými slovy řečeno (byť se značným zjednodušením), musí zde platit ona zásada starých Římanů, totiž že: "Právo je minimem morálky." To ovšem vyžaduje dalekosáhlé změny, od koncepce výuky (nejen) práva na vysokých školách, až po celkové pozdvižení právní vědy, jak po tom bylo již v minulosti voláno. (38) To je ovšem úkol dlouhodobý, možná i na několik desetiletí. Pokud však chceme vybudovat opravdu fungující právní stát postavený na hodnotách demokracie a lidských práv, a posunout hranice poznání o kus dopředu, nezbývá nám nic jiného.

JUDr. Tomáš Dvořák je asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Článek byl v tištěné podobě publikován v časopise Právník č. 1/2001 na straně 60.