Shodně jako ABGB, i současný ObčZ stojí na zákonném zákazu vymahatelnosti výher ze sázek a her. Smysl tohoto příkazu je zřejmý. Zákonodárce zde brání nelegálním aktivit spjatých s provozováním sázek a her, a tímto také limituje rozvoj zábavního průmyslu.

IV. K zákonnému zákazu vymahatelnosti pohledávek

IV.1 Zákaz vymahatelnosti výher ze sázek a her

Kromě toho je zjevné, že připuštění vymahatelnosti výher (jakož i půjček ze sázek a her) by bylo v rozporu s dobrými mravy, a to v tom smyslu, že by se tím vlastně podporovalo nehospodárné a spekulativní nakládání s vlastním majetkem. Ostatně i platná ústavněprávní konstrukce stojí na principu, že vlastník, resp. majitel nemůže se svým vlastnictvím zacházet zcela libovolně, což se projevuje v dikci prvé věty čl. 11 odst. 3 Listiny práv a svobod, podle níž "Vlastnictví zavazuje", což (mimo jiné) znamená, že s majetkem nebude nakládáno zjevně lehkomyslně. Pregnantně to vyjádřil již starorakouský Nejvyšší soudní a kasační dvůr, jenž judikoval, že pohledávky ze sázek a her postrádají z důvodu veřejného zájmu každé ochrany právní. (16)

Je zřejmé, že je ve veřejném zájmu (17) ochrana společnosti před všemi negativními jevy, které se vážou na provozování, resp. účast na sázkách a hrách; výjimkou jsou zde pouze sázky a hry provozované legálně, na základě úředního povolení.

Na druhé straně zde však platí, že pokud se někdo zúčastnil sázky nebo hry, prohrál a splnil to, co splnit měl, pak přijetí výhry vítězem nelze považovat za bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a násl. ObčZ. Zákon zde konstruuje nárok na výhru ve smyslu výlučně naturální obligace, pokud někdo hrál, prohrál a v důsledku toho dobrovolně plní výherci, pak je přijetí výhry po právu, a nelze na to pohlížet jako na bezdůvodné obohacení výhercem. Pokud však ten, kdo prohrál, plnění odmítne, nemůže se výherce na něm domáhat splnění závazku z toho důvodu, že jeho nárok na výhru má povahu výlučně naturální obligace, a zákon výslovně zakazuje její vymahatelnost; to plyne přímo z dikce § 845 odst. 1 ObčZ.

Naproti tomu je bezdůvodným obohacením, pokud někdo domnívaje se, že prohrál, splnil svůj závazek. Potom se ten, kdo plnil, ačkoliv k tomu nebyl povinován, může domáhati toho, co splnil zpět, a to podle předpisů ObčZ o bezdůvodném obohacení. Rovněž tak dochází k bezdůvodnému obohacení příjemce plnění, pokud bylo plněno podle smlouvy o sázce nebo hře neplatné pro rozpor se zákonem nebo dobrými mravy.

Vydání plnění z bezdůvodného obohacení lze žádat subjektivní lhůtě 2 let ode dne, kdy se oprávněný dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo za něj odpovídá (§ 107 odst. 1 ObčZ), nejpozději však v objektivní lhůtě 3 let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, u úmyslného bezdůvodného obohacení ve lhůtě 10 let (§ 107 odst. 2 ObčZ).

IV.2 Zákaz vymahatelnosti půjček; Nemožnost zajištění

Zákon výslovně zakazuje nejen vymahatelnost výher ze sázek a her. Zakázána je i vymahatelnost pohledávek z půjček, poskytnutých vědomě do sázky nebo hry. Zákon zde chrání osoby, které by poskytly půjčku (18) nevědouce, že jí bude použito k hře nebo sázce. Naopak vědomá podpora provozování hazardu je postihována nevymahatelností takovéto pohledávky.

Občanský zákoník však půjčky do hry nestíhá a priori neplatností. Smlouva o půjčce je tedy platná, není-li dán jiný důvod její neplatnosti. Platí proto, že pokud dlužník bude plnit, co ze smlouvy o půjčce plnit věřiteli měl, činí tak po právu. Pokud by se věřitel domáhal u soudu své pohledávky, argumentujíce, že nevěděl o tom, na jaký účel budou prostředky takto poskytnuté použity, popř. že byl oklamán, neboť dlužník si od něj peníze vypůjčil pod falešnou záminkou, je pak na dlužníkovi, aby dokázal, že věřitel věděl, na jaký účel budou prostředky ve skutečnosti použity. Snesení důkazu o vědomosti věřitelově stran skutečného použití poskytnutých prostředků leží zde na dlužníkovi; opačný závěr by se hrubě příčil zákonnému požadavku dobrých mravů. To ostatně plyne z povahy věci, neboť lze prokázat, že někdo něco věděl, ne však, že někdo něco nevěděl.

Na shodných principech stála i starší právní úprava a judikatura. Tak bylo prvorepublikovým Nejvyšším soudem nejen judikováno, že nelze žalovati o to, co bylo prohráno v zakázané hře, (19) ale i že přímý hráč nemůže požadovati zpět částky věnované bezprostředně do zakázané hry. (20) Také bylo judikováno, že ten, kdo dal půjčku ke zřízení herny, věda, že se v ní mají hrát zakázané hry, nemůže se domáhati jejího vrácení, ani když ke zřízení herny nedošlo. (21)

Rovněž pokusy o obcházení zákonného zákazu vymahatelnosti výher ze hry byly tehdejšími soudy odmítány. Jak judikoval již v minulém století starorakouský Nejvyšší soudní a kasační dvůr, platí, že dluh ze hry, i když se změní v dluh ze zápůjčky, není žalovatelným. (22) Rovněž tak bylo opakovaně judikováno, že žalovatelnost pohledávek ze sázek a her nelze přivodit tím, že se o nich uzavřena dohoda o novaci, neboť závazek, jež má být co do důvodu změněn, musí býti právně závazným. (23)

Jak vidno, byla tehdejší rozhodovací praxe opravdu přísná, a neposkytovala ochranu nejen účastníkům her a sázek, ale ani těm, kteří by z toho chtěli profitovat.

Na druhé straně však tehdejší rozhodovací praxe důsledně poskytovala ochranu těm, kteří se stali obětmi sázkařské nebo hráčské vášně nezaviněně, zejména rodinným příslušníkům patologických hráčů a sázkařů. Tak např. bylo judikováno, že sázky na dostizích jsou důvodem rozvodu manželství, jsou-li prokázány okolnosti, vrhající na manželovu povahu příhanu nepořádku, činíce život s ním pro jeho vadnou povahu trvale nesnesitelným a ohrožujíce vedle toho také dobrou pověst rodiny. (24)

Podle druhé věty § 845 odst. 1 ObčZ nelze ani platně (25) zajistit výhry nebo pohledávky ze sázek a her. Z výše řečeného plyne, že absolutně neplatnými jsou veškeré právní úkony, jimiž by došlo k zajištění pohledávek nebo výher (§ 39 ObčZ). Ani to není nic nového, pouze se zde projevuje jistý zákonodárný polopatismus. Již starorakouská judikatura správně dovodila, že by odporovalo všem pravidlům logiky, byly-li by pohledávky ze sázek vyloučeny ze soudního uplatňování, avšak pro tyto pohledávky by byla platně zřízena práva zástavní, která by byla soudně vymahatelná. (26)

Ze zákonné dikce plynou i některé další skutečnosti, totiž že výše řečené pohledávky nelze cedovat podle § 524 a násl. ObčZ, neboť tomu brání § 525 odst. 1 věta druhá ObčZ podle něhož platí, že nelze postoupit pohledávku, kterou nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Dále zde platí, že ani písemným uznáním co do důvodu i výše (§ 558 ObčZ) se nezakládá žalovatelnost této pohledávky, neboť § 845 ObčZ de vystupuje jako lex specialis.

Pohledávky ze sázek a her nejsou ani způsobilými k jednostrannému započtení (§ 581 odst. 2 ObčZ). Naproti tomu je přípustné započtení dohodou stran (§ 582 odst. 3 ObčZ).

V této souvislosti se naskýtá i další otázka, totiž zda výše řečené pohledávky podléhají promlčení. Patrně i zde platí obecná zákonná promlčecí lhůta podle § 101 ObčZ, avšak tato otázka nemá v praxi reálně žádný význam, neboť promlčením pohledávka nezaniká, pouze zaniká možnost jejího vymáhání; pohledávky ze sázek a her však nelze vymáhat.

V. Losy

Dle ustanovení § 845 odst. 2 ObčZ se los posuzuje shodně jako sázka a hra. Z toho (mimo jiné) plyne, že výhry z losu, jakož i pohledávky z půjček poskytnutých vědomě do losu, nelze vymáhat ani zajistit.

Stejně jako u sázky nebo hry, ObčZ ani LotZ nedefinuje pojem losu. Los je však listina, která majiteli této listiny zaručuje výplatu výhry pro případ, že číslo na losu vyznačené, bude taženo. V úvahu však připadají i jiné možnosti losů. Např. může vyhrát ten los, jenž je označen číslem, kterým je označen kůň, jenž vyhrál dostih. (27) Další možností je tzv. losová společnost, kdy jednotliví členové společně kupují losy a dosažené výhry si rozdělují mezi sebe podle předem či následně dohodnutého poměru.

Za los ve smyslu § 845 odst. 2 ObčZ zásadně nelze považovat případ, kdy se nejedná o možnost výhry, nýbrž o rozhodnutí určité skutečnosti. (28) Za los ve smyslu úpravy obsažené v ObčZ je nutno vždy považovat pouze takovou listinu poskytující možnost plnění pro případ určité události.

Stejně jako sázka a hra, jedná se i v případě losu o smlouvu. Smlouvu o losu lze vymezit jakožto pojmově smlouvu synallagmatickou, konsensuální, bezformální a odvážnou. V této souvislosti je poněkud nejisté, zda se jedná o smlouvu dvoustrannou či vícestrannou, totiž zda offerent uzavírá jednu smlouvu se všemi akceptanty, jež získávají do majetku losy jím nabízené, anebo zda je tato smlouva uzavřena s každým akceptantem samostatně. Lze se domnívat, že (stejně jako u sázky), uzavírá offerent s každým akceptantem samostatnou smlouvu; to platí i u hromadných sázek, typicky tam, kde si větší množství lidí kupuje losy od jediného offerenta. Tato otázka však nemá v praxi přílišného významu.

Smlouva může být uzavřena písemně, ústně i konkludentně. Tím ovšem rovněž není vyloučeno, aby se účastníci smlouvy na její formě dohodli. I zde postačuje právní úkon projevený konkludentně tak, aniž by offerent předem znal konkrétního akceptanta.

Není vyloučeno, aby smlouva o losu byla smlouvou úplatnou. V praxi právě úplatné smlouvy jednoznačně dominují. Úplatnost smluv zde zásadně nevede ke "koupi výhry". Akceptant, který si od offerenta koupí los, si kupuje tudíž listinu, která mu poté, co bude taženo číslo na této listině vyznačené, poskytuje právo na výhru. V žádném případě však tato listina sama o sobě nedává automatický nárok na výhru; k tomu je třeba, aby číslo zde vyznačené bylo taženo.

Obdobně jako u sázek a her, nesmí být losová událost jistá, nebo již známá. Právě naopak, musí se zde jednat o událost budoucí, o niž není jisté, zda nastane. Pokud by tato událost byla jistá, pak nejde o platně uzavřenou smlouvu o losu.

Od losu je též třeba odlišit loterie. Obecně vzato je loterie hra s losy. Problematiku loterií a jiných podobných her upravuje LotZ, který stanoví podmínky jejich provozování.

JUDr. Tomáš Dvořák je asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Článek byl v tištěné podobě publikován v časopise Právník č. 1/2001 na straně 60.