Obchodní zákoník ve své druhé části (§ 56 a násl.) obsahuje podrobnou, někdy až příliš kazuistickou, úpravu obchodních společností a družstva. Věnuje se jim opravdu pečlivě, zvláště ustanovení o kapitálových společnostech nabyla po poslední provedené novele na objemu a hutnosti. O co více a podstatněji zasáhla novela právní úpravu společnosti s ručením omezeným a společnosti akciové, o to méně se co do rozsahu zvětšily díly II a III, kde nalezneme společnosti osobního charakteru.

1. Úvod

V první řadě se u nich jednalo především o upřesnění zákonného textu, o zpřesnění legislativně technického vyjádření, až v druhé řadě se objevily některé novinky. Na první pohled by se dalo říci, že kvantita ustoupila před kvalitou, nebo že již prostě nebylo co vylepšovat... Ale na druhou stranu musím podotknout, že rozsáhlá úprava kapitálových společností je vcelku logická, neboť v praktickém životě jich nalezneme drtivou většinu. Používání veřejné obchodní společnosti nebo společnosti komanditní k podnikání je už delší dobu na ústupu. A důvod? Především ručení celým svým majetkem, které "postihuje" společníka v.o.s. a komplementáře k.s. Jestliže je komanditní společnost založena, děje se tak ve velké většině případů z daňových důvodů.

Komanditní společnosti je v obchodním zákoníku věnováno pouhých 18 paragrafů. Tento údaj je však dosti zavádějící, protože hned první paragraf (§ 93) obsahuje ve svém 4 odstavci výkladové pravidlo, kterým zákonodárce jednak na první pohled úpravu brilantně zjednodušil, jednak postavil před obchodněprávní teorii i praxi tvrdý oříšek. Co říká? "Pokud dále není stanoveno jinak, použijí se na komanditní společnost přiměřeně ustanovení tohoto zákona o veřejné obchodní společnosti a na právní postavení komanditistů ustanovení o společnosti s ručením omezeným." Jinými slovy - v § 93 až 104e nenalezneme vše, co se komanditní společnosti týká, chceme-li získat přehled o celé úpravě, musíme někdy zabrousit do úpravy veřejné obchodní společnosti a jindy zase do ustanovení o společnosti s ručením omezeným. Přičemž, slovy vojenské hantýrky, "demarkační linie" mezi použitím jedné či druhé úpravy není zcela jasná a ponechává dosti širokou možnost různým výkladům. Teorie sjednocena není, komentáře povětšinou mlčí, aplikační praxe roztříštěná. Chtěl bych se tedy pokusit načrtnout některé základní problémy a úskalí, před které je podnikatel (v lepším případě jeho právní zástupce) postaven, chce-li se pomocí § 93 odst. 4 orientovat.

2. Co zařadit pod právní postavení komanditistů?

Text § 93 odst. 4 je poměrně stručný a jasný. Obsahuje však pojem "právní postavení", který je jakýmsi rozcestím dalšího uvažování. Co si pod tímto představit? Osoba (ať fyzická či právnická) je schopna (od svého narození respektive vzniku) být nositelem práv a povinností. Má právní subjektivitu. Svými úkony může též práva a povinnosti nabývat, vstupovat do právních vztahů. Ponechám stranou, od kterého okamžiku tuto možnost ta či ona osoba má. Jestliže například osoba A uzavře s jinými společenskou smlouvu o založení komanditní společnosti, činí právní úkon, kterým vyjadřuje (projevuje) svoji vůli stát se společníkem, vstoupit do společnosti. Tím na sebe také bere určitá práva a povinnosti, které jsou s postavením společníka spojeny. Souhrn těchto práv a povinností pak tvoří jeho "právní postavení". U komanditisty mezi ně podle K. Eliáše patří zejména úprava převodů a přechodů obchodních podílů. K tomu dále uvádí, že "tam, kde se určitá otázka týká ve stejné míře komanditní společnosti i komanditistů (např. vkladová povinnost), je třeba dát přednost přiměřené aplikaci ustanovení o v.o.s". S tím se dá souhlasit, ale s jednou výjimkou, a to vyřazením vkladové povinnosti z právního postavení komanditisty. S tímto názorem bych si dovolil polemizovat v další části.

3. Vkladová povinnost komanditisty

Vklad, ze kterého se ve svém základu odvíjí i obchodní podíl, je podlé mého názoru úzce spjat s osobou komanditisty. Zejména v době, kdy jej má do společnosti vložit, kdy tedy ještě tento vklad není v dispoziční moci společnosti. Souvislost s osobou komanditisty, zvláště v době před vložením a v době prodlení, zde zřetelně převažuje nad souvislostí se společností. V podstatě se jedná o nejdůležitější povinnost komanditisty, jejíž nesplnění ve většině případů výrazně chod společnosti neohrozí, ale samotnému "dlužníku" by mělo přinést těžší následky. Kdybychom na vkladovou povinnost aplikovali ustanovení o veřejné obchodní společnosti, měla by společnost v ruce pouze omezenou možnost prodlévajícího společníka postihnout. Došlo by pouze na úrok z prodlení. V tomto případě si dovolím nesouhlasit s výše uvedeným názorem K. Eliáše a domnívám se, že v tomto případě je vhodnější vzít na pomoc úpravu společnosti s ručením omezeným, kde společníky (stejně jako v našem případě komanditisty) stíhá vkladová povinnost -> pak lehce dovodíme -komanditistu stíhá vkladová povinnost, tedy povinnost vklad splatit a při prodlení nést možné následky; o nich již však § 97a nehovoří, a proto aplikujeme ustanovení § 113 odst. 2 až 6 která určují, že
- společník je povinen platit úrok z prodlení ve výši 20% z nesplacené částky
- společník může být vyloučen, nesplní-li svoji povinnost ani v dodatečné lhůtě

Aplikací § 113 získá společnost navíc možnost společníka za určitých podmínek vyloučit. Jenže toto znovu přináší další nová úskalí. § 113 odst. 4 totiž hovoří o tom, že o vyloučení by rozhodla valná hromada ("Společník, který nesplní svou povinnost ani v dodatečné lhůtě, může být valnou hromadou vyloučen."). Žádný takový orgán však v komanditní společnosti nenalezneme. Usnadnit situaci by mohla například společenská smlouva, která by hovořila o schůzi všech společníků, jež by na sebe takovou pravomoc mohla vztáhnout (to je také nejčastější alibismus, který nalezneme ve většině komentářů - rada "Nenechte působit zákon." je sice hezká, ale v řešení již nastalé situace nepomůže).

Jestliže bude na toto téma společenská smlouva mlčet, leží před námi rozhodnutí - budou o vyloučení rozhodovat všichni společníci (komplementáři i komanditisté) nebo pouze komplementáři, kteří jsou ze zákona oprávněni jak k jednání navenek, tak i k obchodnímu vedení? Můžeme ale "rozhodnutí o vyloučení společníka" podřadit pod jednu z těchto kategorií? Pod činnost statutárního orgánu toto zařadíme těžko, zbývá obchodní vedení. Jde tu sice o rozhodnutí o vnitřním chodu společnosti, o její struktuře či směřování, které je činěno dovnitř společnosti. Klonil bych se spíše k názoru, že je to tak zásadní otázka a velmi citelný zásah do chodu společnosti, který by měl mít co nejširší podporu. Máme-li jaksi "simulovat" valnou hromadu, bude nejlepším řešením, když o vyloučení komanditisty budou rozhodovat komplementáři i komanditisté. Nadále se však nabízejí dvě možnosti:
- zákon v § 97 odst. 2 hovoří o tzv. "ostatních záležitostech". Teorie do této kategorie řadí například rozhodování o zisku určeném k rozdělení, schvalování účetních závěrek či jmenování prokuristy. Dle zákona rozhodují komplementáři a komanditisté většinou svých hlasů.
- druhou možností, ke které se přikláním já, je řešení pomocí § 97 odst. 4 - změna společenské smlouvy. Společenskou smlouvu uzavírají na počátku všichni společníci a vyloučením jednoho z nich nutně dochází k její změně. Od předchozí možnosti se liší tím, že komplementáři a komanditisté hlasují odděleně. Musím však poznamenat, že ustanovení ve smlouvě, může tento rozdíl smazat.

Tímto nám však problémy nekončí. Co s obchodním podílem vyloučeného komanditisty? Znovu použijeme úpravu určenou primárně pro společnost s ručením omezeným, konkrétně § 113 odstavce 5 a 6. Obchodní podíl přejde na společnost, která jej může převést na jiného společníka nebo na třetí osobu. O převodu rozhoduje valná hromada. V tomto případě "simulování" valné hromady bych volil ustanovení § 97 odst. 2 a toto rozhodnutí přiřadil k tzv. ostatním záležitostem. A proč nejde o změnu společenské smlouvy, a tím pádem se nepoužije § 97 odst. 4? Řekl bych, že v tomto případě dává valná hromada pouze souhlas k převodu. Ke změně společenské smlouvy dochází až samotným převodem obchodního podílu.

Zbývá ještě malá poznámka k § 113 odst. 6, tedy k situaci, kdy společnost obchodní podíl nepřevede. Jednak se nepoužije možnost snížit základní kapitál. Komanditní společnost sice základní kapitál vytváří, což přímo říká § 58 odst. 2, ale jeho výše se nezapisuje ani do obchodního rejstříku, ani neplní funkce, které jsou mu přisouzeny ve společnostech kapitálových.

4. Závěr

Jsou případy, kdy se zákonodárce pokouší definovat něco, co je z běžného života známé, co nečiní nejmenší potíže. Příkladem může být například definování pojmu "adresa" v § 2 odst. 3. Tím pro praxi uměle vytváří překážky hladké aplikaci. Nedej bože, aby pak podnikatel narazil na obchodním rejstříku na příliš formalistický výklad zákona... Jinde zákonodárce ponechá větší volnost tam, kde to zase ku prospěchu věci není, ačkoliv mohl volit řešení jiné. To je podle mého případ výkladového pravidla § 93 odst. 4. 

V mnoha případech se k ustanovení, které poté aplikujeme, dostáváme krkolomnou cestou přes více odkazů (to se týká zejména fúzí - jeden paragraf říká, že se přiměřeně aplikuje druhý, kde se dočteme o obdobném použití třetího...). Je mi jasné, že není na místě zbytečné opisování zákonného textu, ale v případě výkladového pravidla § 93 odst. 4 by možná nebylo na škodu zpřesnit, co například spadá pod právní postavení komanditisty, než nechat tápat teorii i praxi. Připojit do dalšího odstavce jakýsi výčet. Nebo alespoň připojit ustanovení o tom, jaký typ rozhodnutí nahrazuje valnou hromadu v případě postupu podle s.r.o.