Jeho účelem je upravit postavení a právní poměry státních podniků založených ministerstvem, tedy státem. Stejným zákonem byl zrušen původní zákon o státním podniku publikovaný ve Sbírce zákonů pod číslem 111/1990 Sb., ve znění zákonů č. 92/1991 Sb. a č. 119/1995 Sb.

V této stati se autor bude zabývat problematikou státních podniků založených obcí a současnými problémy při jejich likvidaci.

Zákonem č.111/1990 Sb. byla národním výborům dána možnost založit státní podnik, zakladatel vůči podniku vykonával funkci orgánu hospodářského řízení podle hospodářského zákoníku. Místní národní výbory zakládaly státní podniky především k zabezpečování služeb, mimo jiné například ke správě domovního fondu (tzv. bytové podniky). Zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), konkrétně ustanovením § 67 odst. 1, byla funkce zakladatele státních podniků, kterou vykonávaly místní národní výbory, přenesena na obecní zastupitelstva. Účinností obecního zřízení, tj. dnem voleb do obecních zastupitelstvech v roce 1990, se tedy zakladateli státních podniků staly i obce.

V důsledku společenských změn a přechodu na tržní hospodářství se potřeba státních podniků zabezpečujících různé služby pro obyvatelstvo přežila. Projevila se známá skutečnost, že veřejná správa není tím nejlepším podnikatelem, a že efektivně podnikat neumí a ze zásady ani nemá. Došlo postupem času k tomu, že státní podniky byly zadluženy a nevykonávaly potřebnou činnost. Některé obce "své" podniky zrušily, jiné je nechaly existovat toliko formálně a stalo se, že v nich zůstal jen ředitel a dluhy. Ještě šest měsíců od účinnosti posledního zákona o státním podniku měly obce (stejně jako okresní úřady) možnost zrušit podnik s likvidací, nebo bez likvidace. Jejich právní poměry se po tu dobu posuzovaly podle již zrušeného zákona č. 111/1990 Sb. Jsou však i obce, které v uvedené šestiměsíční lhůtě státní podniky, v nichž vykonávaly funkci zakladatele, nezrušily. Na to pamatoval zákon č. 77/1997 Sb. a v § 20 odst. 4 stanovil, že v takovém případě státní podnik zruší soud, který nařídí jeho likvidaci a jmenuje likvidátora (smyslem zákona je nastolit stav, aby státní podniky založené obcemi či okresními úřady neexistovaly, státní podniky mají existovat jen výjimečně a jejich zakladatelem musí být výlučně ministerstvo).

Nařízením likvidace a jmenováním likvidátora soudem může být část státních podniků úspěšně zlikvidována.

Přes dobrý úmysl zákona však nastala situace, kdy určité podniky bude možno zlikvidovat jen obtížně. Jak již bylo výše zmíněno, některé podniky kromě dluhů a ředitele nic nemají, některé absurdně nemají ani ředitele (resp. osobu, která by vůbec chtěla funkci ředitele vykonávat). Funkci statutárního orgánu na základě soudního usnesení vykonává likvidátor, ale jen do okamžiku, než se své působnosti vzdá, protože zjistí, že chybí účetní doklady, nikdo s ním nespolupracuje, jeho odměna je chabá nebo vůbec žádná, podnik v likvidaci má stavby, které jsou zdrojem znečištění životního prostředí, nebo ohrožují vzhledem k svému stavebnímu stavu zdraví a život občanů, a v důsledku toho ho policie vyzývá k zabezpečení těchto staveb, což by musel činit z vlastních prostředků, když podnik žádné nemá. Podnik může vlastnit nemovitost, kde jsou z dob dávno minulých nájemci bytů a nebytových prostor, platící sice nájemné, ale na účet zadluženého podniku zablokovaný finančním úřadem, z něhož likvidátor nemůže hradit poplatky za vodu, plyn a energii. V důsledku toho jsou dodavatelskými firmami dodávky energií a vody zastaveny a likvidátor se vystavuje nebezpečí trestního stíhání. Jako statutární orgán odpovídá za havárie v uvedených domech, ale opět nemá z čeho je hradit. Vzdá se tedy funkce, soud snad po nějaké době jmenuje jiného likvidátora, ten je však ve stejné pozici, odstoupí, nebo funkci nepřijme. Není divu, že se soudu podaří podnik nezlikvidovat.

Pozice obce jako zakladatele může hrát v této věci svou úlohu. Může být likvidátorovi nápomocna, ale moc toho pro likvidaci podniku učinit nemůže. Věřitelé a nájemci bytů a nebytových prostor se na obec obracejí se svými požadavky, ta však za závazky podniku neodpovídá. Nemůže jménem podniku vystupovat a činit ani tak základní úkony, jako například jménem vlastníka potvrdit pro potřebu orgánů státní sociální podpory potvrzení potřebné pro výplatu příspěvku na bydlení. Likvidátor, pokud se funkce vzdá a jiný funkci nepřijme, neexistuje, totéž platí o řediteli, takže neexistuje reálný statutární orgán, který by mohl za podnik nějaký právní úkon učinit. Obec, resp. zastupitelstvo, jako kolektivní orgán, konečně může také buď z alibismu, nebo prozaicky proto, že nehodlá utrácet peníze obce, může dospět k usnesení, že se nebude problematikou obcí založeného podniku vůbec zabývat. Není síly, která by k tomu zastupitele donutila. Nakonec nemusí být divu, že se tak obec zachová, když dle mého názoru, ač je zakladatelem podniku zděděného po národním výboru jako orgánu státním (tzv. lidospráva nebyla samosprávou občanů ve smyslu pojetí moderního práva), neodpovídá za závazky podniku. To sice zákon výslovně neříká, ale analogicky lze užít ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb., podle něhož stát neodpovídá za závazky podniku, pokud zákon nestanoví jinak. Neodpovídá-li za ně stát, který byl v době přijetí zákona jediným možným zakladatelem podniku (ač prostřednictvím místního národního výboru), tím spíše za ně nebude odpovídat obec jako právní nástupce ve smyslu obecního zřízení.

S popsaným stavem, který se může zdát býti absurdním, leč možným a doslova v autoru známém případě reálným a existujícím, si kdokoliv těžko poradí. Nenajde-li se likvidátor - sebevrah, podnik za současného právního stavu nebude zrušen. Jeho formální existence se zápisem v obchodním rejstříku XY, státní podnik - v likvidaci, by byla problémem nejmenším, ale shora popsané problémy budou přetrvávat a sotva bude možno je odstranit.